Vyberte stránku

Vytáhla jsem si z nohy střep. Během střízlivěcí procházky mě tak jako začalo pobolívat bříško chodidla pod prstama. Myslela jsem, že je to z toho, jak jsem včera tančila, jenže doma jsem si to prohlídla zblízka a po chvilce rejpání jehlou jsem si z již opuchlé nohy vyjmula malý kousek skla.

Dost jsem se divila, ale pak mě napadlo, že to možná bude mikroúlomek skleněné čajové konvice, kterou jsem rozbila před týdnem. Úklid teda moc nezvládám, navíc jsem se včera opila a u mě doma to teď vypadá jak na skládce. Všude oblečení, na zemi šaty a punčocháče, co jsem ze sebe v noci svlíkla a nechala tak, na gauči kabát, šála, vysypaná kabelka, vyklepanej pudr, šílený, šílený. Hned je vidět, že tady bydlí holčička.

Měli jsme vánoční večírek v maskách. Já masku neměla, ale asi si nějakou budu muset vzít v pondělí do práce, tak moc se stydím. Řeknu jen dvě slova: Víno zdarma. Patřím mezi lidi, kteří v určitých chvílích postrádají tu pověstnou klapku a bohužel i soudnost, a prostě nevím, kdy mám dost. Druhá nepříjemná věc je, že si taky dost věcí pamatuju.

Například zcela jasně vidím, jak ještě relativně z kraje večera visím na jednadvacetiletém kolegovi, pořád dokola mu říkám, že má krásný záda a že mě musí pomazlit. Pomazlil. Poté střih, sedím na barové židli a kolega ve věku mého otce mi slibuje, že se kvůli mě rozvede. Jiný kolega mu připomene, že už přece dávno rozvedenej je a ať neblbne. Střih. U záchodů flirtuju s klukem, co nám chodí doplňovat papír do kopírky, a připadá mi, že jsem strašně okouzlující. Střih. Kolega číslo pět si dělá srandu z mé kabelky (malá leskle červená, uznávám, že mohla vyvolávat jisté asociace). Přichází zlatý hřeb večera, rozbrečím se a začnu mu vyčítat, že je na mě vždycky hnusnej a že si to nezasloužím. Záchvat naštěstí trvá jen asi minutu. Pak mi pětka koupí panáka a vykouříme spolu půl krabičky cigaret. Jsem nekuřák. 

Útěchou je mi fakt, že všichni tito lidé byli pravděpodobně opilejší, než já, například Dana mě rozhodně trumfla, protože si v závěru večera ještě stihla ublinknout. Voko bere.

Kolem druhé (ano, zvládla jsem to rychle) mě osvítí zbytek rozumu a venku si mávnu na taxíka. Po probuzení mám kocovinu, za kterou by se nestyděl ani Iggy Pop na vrcholu kariéry, přesto zvládnu absolvovat procházku a již zmíněnou operaci nohy bez lokální anestezie. Mám v plánu strávit zbytek soboty na gauči a hýbat se jen opatrně, cestou do lednice se ale smeknu po něčekané kaluži vody (v noci jsem převrhla sklenici, ale už jsem to nezvládla utřít).

Raději nebudu ignorovat zjevná znamení a jdu si uklidit.