Vyberte stránku

Stalo se vám někdy, že vás kluk pozval k sobě na film, a fakt jste se pak koukali na film? Tak mně už jo. Pátý rande. Byl jen ten film. Po filmu jsem šla domů. A to jsem si ku této příležitosti nalakovala i nehty na nohou. Sakra, co to s těma chlapama je?

Vyprávěla jsem tuto příhodu Felixovi, přišla mu velmi humorná a vyslovil názor, že se to stalo určitě proto, že dotyčný chlapec je klávesista, a že kdybych si vybrala někoho hrajícího na strunný nástroj, nemusela jsem takové problémy řešit (ve Felixových očích jsou všichni klávesisté buzíci a žádného by v kapele rozhodně nestrpěl). Já mám ale dojem, že se mi prostě jen vyplňují texty našich písní.

Před časem jsem napsala celkem vtipný, lehce jinotajný text o váhavém chlapci, který svou neschopností promarní všechny dívčiny náznaky a nahrávky, a tahle píseň na našich vystoupeních sklízí značný úspěch. Nyní mi ovšem trochu zhořkla na rtech. Horkou novinkou v našem repertoáru je také duet, ve kterém s Felixem vyprávíme srdceryvný příběh destruktivního vztahu dvou lidí, kteří na sebe narážejí po nocích v barech a nemohou být spolu ani bez sebe. Neuběhl ani týden a s Felixem začala způsobem podobným tomu v písni cvičit naše společná kamarádka.

„Čoveče, Divoká, my máme štěstí, že v našich písních nefigurují draci a vikingové”, prohlásil Felix a dal tak vzpomenout na kamaráda, který hraje v metalové kapele a jeho texty připomínají příběhy barbara Conana.

„Si představ, co bysme způsobili, kdybys to trochu modifikovala: Já shořím tak, jak shořel Řím, až vybiju tvůj lid a tvou ves vypálím…“, smál se Felix, „A nebo Zbojníci a válečníci všichni tady jsou, taky elfky z šenků, co se rády milujou.“

„Dlouhá je noc listopadová a moje dýka po krvi skřetů hladová“, přisadila jsem si já.

Chvíli jsme se kochali představou, že bychom na svět uvedli děsy nikdy netušené. Pak mě něco napadlo.

„Hele, Felixi, ale víš, že bysme měli asi dost široké publikum? Představ si všechny ty lidi, co hrajou Dračí doupě, vyrábějí si dřevěný meče a převlíkaj se za hobity.“ Vzpomněla jsem si, že na náš poslední koncert dorazilo třicet lidí a ta nepatrná část mé mysli, ve které se skrývá obchodník, začala kalkulovat s návštěvností mnohonásobně vyšší.

„No fakt. Takovejch divnolidí je, a vsaď se, že na ně žádná kapela necílí. Nebo jenom ty mizerný, a to my nejsme! My jsme dobrý, Felixi, a oni by nás milovali!“

„Jo, jasně. Vždycky jsem chtěl hrát pro tlustý holky s knírem“, nenechal se Felix unést.

„Ale dyť tohle baví i pěkný holky. A kluky.“ Hlavou se mi mihl obraz hubeného klátícího se osmnáctiletého nerda s šesti dioptriemi na každém oku, navlečeného v plášti pána Nazgulů.

„No, Divoká, to nevyjde. Protože až by přišli na to, že si z nich děláme srandu, umlátili by nás svými oficiálními replikami filmových mečů. A já nechci ze svýho koncertu utíkat před davem maskovaných tydýtů se zbraněmi.“

„Neboj, seš trénovanej, v životě by tě nedoběhli.“

„A proto mají kuše.“

Představila jsem si jako ve filmovém záběru ryk mutujících hrdel, sebe a Felixe v divokém úprku s pódia, který bych zřejmě nepřežila, protože bych zakopla o lem své krumplované sukně v gotickém stylu, horda adolescentů by se přese mě převalila jako příboj na Černovodě a ani Rudá kněžka už by mě nedokázala přivést k životu.

„Hele, napiš radši něco, jak jsme bohatý a jak šňupu koks z ženskejch zadnic.“

 

Na ženský zadnice ti kašlu. Další song bude romantickej a na konci bude svatba a chata na Lipně.