Vyberte stránku

V úterý jsem měla slušnou depresičku. Byl to ten stav, kdy je celej svět proti vám. Nic mě nebavilo, nic se mi nechtělo, měla jsem pocit, že můj život nikam nesměřuje a že jsem na celém širém světě sama, k čemuž přispěl fakt, že mi soused dva dny nazpět vytopil byt a já musela řešit úklid a nepříjemnosti okolo (všude stála do výšky tří centimetrů voda smísená s jakýmsi bordelem, o kterém jsem se urputně přesvědčovala, že je to bahno, s Princeznou jsme to vytíraly tři hodiny), naši i brácha byli na dovolené a Sisina se mnou předchozího večera nechtěla jít do hospody, protože byla doma s Chytačem. Do toho jsem si v Blesku přečetla, že jeden z mých hrdinů – poslední kapitán hokejové reprezentace Jakub Voráček – podvádí během reprezentačního srazu svou těhotnou přítelkyni v ulicích Prahy a všem na očích. Utvrdilo mě to v názoru, že chlapi jsou podlé krysy a řekla jsem si, že jestli mě ještě někdy někdo bude zkoušet sbalit, vezmu si dřevěnou fošnu a rovnou ho s ní fláknu mezi oči.

V práci jsem tvořila dvojici s Cipískem, který je možná výjimka a možná není podlá krysa, a jak jsem měla slabou chvilku, připadalo mi, že je dobrej nápad se mu s mým stavem svěřit.

“Víš, Cipísku, já jsem tak nešťastná.”

“Prosim tě, a z čeho? To máš z toho debila?”

“Asi ne, to není z něj. Já jsem nešťastná prostě celkově. Připadá mi, že nic v mým životě nemá smysl, nic nebuduju, jen tak proplouvám a těším se, až bude večer a budu si moct jít zase lehnout a spát. Já bych z tý postele už nejradši ani nevylejzala.”

“Nech toho. Máš kapelu!”

“Ale jsme špatný!” (Promiň, Felixi, fakt jsem to řekla. Bylo mi hrozně a nemyslela jsem to vážně.) Cipísek musel poznat, že situace je vážná, protože tolik sebekritiky z mých namyšlených úst ještě neslyšel.

“To není pravda. Hele, představ si, jak jsi na tom mohla bejt. Taky jsi mohla stát doma u plotny, jedno dítě v ruce, druhý by ti řvalo v postýlce a třetí ti viselo na noze, ty bys do toho míchala guláš pro svýho dělňase Pepu, kterej by domů nosil dvanáct tisíc čistýho a když by přišel, ještě by tě profackoval, protože jsi mu zapomněla koupit Blesk a startky bez filtru.

“Mně se líbí muži, co kouří!”

“No a taky byste měli čtyři půjčky, z toho jednu na starou felicii, kterou už byste ani nejezdili, protože vám zrezivěla na parkovišti před panelákem.”

“Cipísku, nech toho!” Chtělo se mi trochu smát, ale tváří v tvář vysvětlování mé deprese mi to přišlo nevhodné a snažila jsem se kolegovi vysvětlit, jak vážné to se mnou je.

“Dyť mně už se i do tý práce chce jenom kvůli tomu, že vím, že tam budeš ty a Máca a Ron, a že s váma bude sranda. Vy jste takový moje slunce!”

“Hohohoooo, tak to musím v práci hned říct, že jsme tvoje slunce, to budou kluci rádi!”, a spustil hlasitý smích.

“A to je všechno, co sis z mého sdělení vzal? Já ti tady říkám, jak jsem na tom špatně, a ty se mi směješ a zapamatuješ si jenom tohle? No opovaž se jim to říct, je to vytržené z kontextu!”

Cipísek to samozřejmě klukům napráskal hned, jak jsme překročili práh kanclu.

“Tak to jsme pro tebe asi hoodně důležitý! To bys na nás už měla bejt jenom hodná. A taky nám nosit jídlo.”

“Nemyslela jsem to vážně, jsem v depresi!”

“Je v depresi, protože má vytopenej byt a protože jí nikdo nechce,” tlemil se Cipísek.

“No já se nedivim, přece jen, v jejím věku už se ženský pomalu vdávaj,” dodal Ron.

“Spíš rychle, než pomalu!”

“Tak to už jste fakt přehnali”, zvýšila jsem hlas a začala se poohlížet po té dřevěné fošně, kterou bych je přetáhla.

“Hele neřvi na nás, jsme tvoje slunce!” Další záchvat smíchu.

 

A tak jsem těm mým sluncím naplánovala, že mi vymalují garsonku, neboť po té potopě je to už potřeba. Zatím o tom ještě nevědí, ale konečně budou mít šanci skutečně zazářit. Hohohooo.