Vyberte stránku

Zajímalo by mě, podle jakého klíče firmy vybírají lokality, kde budou pořádat své galavečery, bankety, reprezentační plesy, přehlídky a parády. Ta firma, na jejíž slavnostní večírek jsme se v rámci utužování obchodních vztahů vydali, to zajisté nevybírala podle dostupnosti.

              Na galavečer Náčelník vyslal mě a Mácu, protože jsme jeho slovy nejreprezentativnější zástupci naší skupiny (pravda, Máca vlastní oblek a dokonce i dobře střižený pánský kabát, proč ale na tyto akce opakovaně posílá mě, je mi záhadou, už jenom proto, že se tam stýkáme s lidmi, před kterými by nebylo dobré se opít, vyjíst rautovej stůl, ba ani moc hlasitě mluvit). Smířili jsme se s Mácou s promarněným pátečním večerem a hozeni do gala a vzájemně ladící jsme nastoupili do našeho služebního vozu a vyjeli na místo konání.

              Tím místem bylo výstaviště v Letňanech. Těšila jsem se na něco víc nóbl, třeba ve stylu Obecního domu nebo hotelu Paříž, takže jsem byla trochu zklamaná, protože jak asi může vypadat galavečer ve výstavní hale, cestou jsem se alespoň utěšovala představou kvalitního cateringu, kterým je firma vyhlášená. Protože ani já, ani Máca nejsme Pražáci, zadali jsme si místo konání do Google Maps. Cesta nám ubíhala celkem útěšně, než jsme dojeli ke komplexu obřích hal, před kterými nám paní v mobilu ohlásila, že „jsme na místě“.  

              „No to teda nejsme“, oponoval jí Máca a pohlížel se po sjezdu k halám. Protože ho napoprvé v nepozornosti přejel, museli jsme zdolat další dva kilometry, poté se otočit a jet zpět, napodruhé už jsme odbočit zvládli, z čehož jsme se však radovali jen asi minutu, protože nás sjezd dovedl k železnému oplocení a liduprázdné vrátničce, před kterou Máca zastavil, otočil se a vyčkávavě se na mě zahleděl, kam že teda teď.

              „Jak to mám vědět?”

              „Tak tys to s nima domlouvala.“

              „Ale tys u toho byl taky, tak ses mohl víc angažovat!“

              „No přes tebe se angažuje dost špatně, když mě ani nepustíš ke slovu.“

              „Dobře, tak se vrať.

              „A kam se mám vrátit?“

              „Na tu hlavní, musí tam bejt ještě jinej sjezd.“

              „A tys ňákej jinej sjezd viděla?“  

              „No neviděla, ale tady se asi nikam nedostaneme.“ Zoufale jsem ťukala do navigace v telefonu a snažila se z ní vypáčit ještě nějaké informace, google však zarytě hlásil, že jsme na místě, a kdyby mohl, jistě by nás začal nabádat, ať si vystoupíme z vozu a padáme na galavečer.

              „Tak jo, já se teda vrátím na tu hlavní. To jsem zvědavej.“ Lilo jako z konve a tak se nám po návratu na hlavní kvůli mizerné viditelnosti opět podařilo minout odbočku, následovala další dvoukilometrová zajížďka a obrat, no a jediný sjezd byl opět ten, který nás dovedl k hermeticky uzavřené vrátnici.

              „V tom případě je to asi tady, běž se zeptat.“

              „A kde se mám ptát? U tý prázdný kukaně? To ses zbláznil, nevidíš, jak tam leje?“

              „Hele víš co, tak jsi mohla řídit ty, no pojď, pojď mi ukázat, kam máme jet, já se v klidu povezu a je mi to jedno.“

              „Dyť nesnášíš, když řídím, tak toho nech a zkusíme to ještě objet z druhý strany.“

              „Z jaký druhý strany? Tam žádnej vchod není, je to tady, už jsme to jednou celý objeli.“ Máca začínal být podrážděný, tak jsem ho napomenula, ať na mě není hrubý a ať na mě nekřičí, což k vylepšení atmosféry v autě moc nepřispělo, Máca ostře obrátil auto a jeli jsme naposled zkusit štěstí.

              „Hele, jestli to nenajdeme, tak já jedu domu. Maj to pořádat na lepších místech.“ Podle jistých znaků jsem poznala, že by nebylo dobré toto sdělení komentovat, pokud nechci riskovat další nárůst kolegovy agrese, takže jsem v tichosti hledala skrz mokré přední sklo nějakou odbočku.

              „Objeď ty haly z druhý strany.“ Žádná odpověď, ale Máca pokyn vyplnil.

              „Tady to vypadá na nějakou cestu k halám.“

              „Tahle polňačka? Ta to určitě nebude. Ta nás doveze tak na staveniště,“ mínil kolega, ale odbočil. Po kamenech a rozmáčené hlíně jsme se dokodrcali k závoře, u které stál mužíček ve žluté vestě. Máca zuřivě spustil okýnko a vyjel na něj:

              „Je tady někde ňájakej galavečer?“

              „Ano, to jedete správně, za sto metrů doprava a budete na parkovišti.“

              „To myslíte vážně? Proč to nemáte líp značený? My jsme se sem vůbec nemohli dostat, už tady bloudíme půl hodiny!“

              „Promiňte, pane, ale za to já nemůžu, já jsem jen vrátnej.“

              „No to máte štěstí,“ zavrčel výhružně Máca, projel na zuboženou louku, kterou zde nazývali parkovištěm, vypnul motor a podíval se na mě.

              „Hele, promiň, že jsem na tebe řval. Já jsem nechtěl.“

              „To je dobrý.“

              „No jo. Tak jdem.“

  Venku mi Máca galantně nabídl rámě a schoval mne pod deštník. V šatně jsme ještě sehráli oblíbenou scénu Dovol, drahá kolegyně, abych ti pomohl z kabátu, kterou už máme z podobných akcí nacvičenou (nikdo by si ani nepomyslel, že ještě před deseti minutami jsme na sebe ječeli v autě) a zaparkovali jsme u rautového stolu.

              „Máco, jestli chceš, tak můžeš dneska pít a já to odřídím zpátky,“ navrhla jsem v rámci usmiřování.

              „To seš hodná, ale radši ne. Já bych si to stejně neužil, když bych věděl, že mě zpět čeká cesta s tebou za volantem.“