Vyberte stránku

Tuto sobotu jsem prožila opravdu netradičně. Felixova dívka Janis nás přihlásila na celodenní bojovku nazvanou poeticky “Rande s Míťou”. Slíbili mi, že to bude zábava. Že jsem nic takového ještě nezažila a že tam budou báječní lidé. Že utužíme přátelství a budeme mít na co vzpomínat.

Souhlasila jsem hlavně proto, že to mělo v názvu slovo “rande” a že jsem jim chtěla udělat radost. Když mi ovšem v pátek řekli, že v sobotu mám být už v 9.30 kdesi na Zahradním městě a že si s sebou mám vzít pevné boty a teplé oblečení, začala jsem uvažovat, že mě v sobotu ráno asi bude bolet v krku a možná se ani nebudu moct zúčastnit, protože pevné boty a teplé oblečení nikdy nevěstí nic dobrého. Byl ve mně ale i pocit zodpovědnosti vůči kamarádům, takže jsem si šla v pátek brzo lehnout a v sobotu vstala v sedm. Pohled z okna a čaj na zahradě mě nepotěšily – zima, déšť a mlha. V naději, že pro nepřízeň počasí se akce konat nebude, jsem napsala Janis, jak to vypadá, bohužel to vypadalo dobře, “drobné mrholení” náš silný tým přece nemůže ohrozit, Janis navíc zřejmě vytušila mé váhání a nařídila mi okamžitě se obléct a vyrazit.  

Rozumějte, mé sobotní ráno většinou vypadá tak, že spinkám do devíti, pak si oblíknu šaty a jdu si sednout do kavárny v Karlíně, kde se prosnídám do oběda. Kvůli bojovce se mi obvyklý řád úplně zhroutil, takže jsem již při opuštění domu byla značně přednasraná. Byla mi zima, bála jsem se, že budu mít hlad, nebudu se mít kde vyčůrat, že po mně někdo bude chtít náročné fyzické úkoly a že si zničím zánovní růžové vansky. Řekla jsem si, že povinnost vlastně splním už jen tím, že přijdu, a že se v soutěži rozhodně nepřetrhnu, protože si to jdu projít na pohodu a aby Felix a Janis neřekli, že jsem se na ně vyflákla.

Po příchodu do restaurace, kde bylo shromaždiště před startem, mě pořadatelé stáhli o dvě stovky (taková zlodějna, dvě stovky za to, že budu běhat v dešti po periferii!), dali mi ale kafe a štrůdl, což situaci dost vylepšilo. Moji souputníci – Felix, Janis, její kamarád Luke (nadšený podobně jako já) a její pes Iggy dorazili za chvíli a po hodině vysvětlování a organizačních pokynů jsme odstartovali. Zalitovala jsem, že jsme do týmu nepřizvali někoho z mých bývalých kluků, aby za nás plnil fyzické úkoly, protože my čtyři jsme všichni umělci a intelektuálové, ale nebyl čas litovat, protože už to vypuklo.

Vystřelili jsme na dráhu takovým fofrem, že jsme po třech nalezených indíciích nechali zbytek peletonu daleko za sebou. Probudila se v nás až ohavná nezdravá soutěživost. Počínali jsme si bystře při plnění intelektuálních úkolů, obratně při těch fyzických (tedy zde spíše chlapci), a upotřebili jsme i další své schopnosti – bezchybně jsem třeba rozeznala a vypila různé druhy alkoholu v neoznačených sklenkách. U pátého úkolu z třiatřiceti už ve mně tepal adrenalin tak, že jsem zcela ignorovala mírný déšť i nerovné cesty. Se spoluhráči jsme se hecovali k vyššímu výkonu. Putovali jsme ulicemi Zahradního města, stezkami podél Botiče, plavili se po rybníčku, šplhali do schodů, při úprku k Edenu se ve snaze zkrátit si cestu přidržovali kořenů a ačkoliv Luke na začátku hlásil, že on rozhodně nikde běhat nebude, jeho chůze byla tak svižná, že se téměř vznášel, a moc dobře jsem viděla, že si minimálně dvakrát popoběhl.

Proměna v monstra fanaticky jdoucí za vítězstvím byla dokonána ve favelách směrem na Strašnice. Omámeni svým výrazným náskokem jsme si fotili selfíčka a přemýšleli jsme, jak bychom uspořádali další ročník (tato čest a povinnost připadá právě vítěznému týmu), což se nám málem stalo osudným, protože jsme sešli z cesty a pak jsme se minimálně kilometr vraceli. Mezitím nás došli hlavní konkurenti – tým skládající se ze dvou matek a pětii dětí (to není sranda, jely jak motorový myši). Když jsme si všimli, že chytly naši stopu a vydávají se po směru, kde jsme my dvacet minut pracně hledali indicii, uchýlili jsme s k mystifikování a Luke schválně nahlas vykřikoval chybné navigační údaje. Abychom je setřásli, až do dalšího stanoviště jsme se pohybovali skryti v podrostu, indiánským pochodem a přískoky s všudypřítomnými otázkami “Viděli tě?”, když někdo z nás překonával problematický otevřený úsek.

Kolem jedné hodiny odpoledne jsme byli vyčerpaní a Luke zahlásil, že jdeme na oběd do mekáče. I to bohužel zaznamenali dětští ohaři, kteří se na základě toho rozhodli, že oni jíst nebudou, a aniž bychom to tušili, dostali se před nás a s nimi ještě dalších šest týmů. Když jsem viděla, jak jsme se propadli startovním polem, přišla na mě beznaděj a dokonce jsem prý vyslovila i něco na způsob, že jsme se tím jídlem vůbec neměli zdržovat a radši jít dál, z čehož se dá jasně poznat, jak jsem byla namotivovaná. Na jednom ze stanovišt jsme tedy přistoupili k razantnímu a riskantnímu řešení – rozdělili jsme se na dvě skupiny a sraz jsme si dali o tři stanoviště dál. A protože štěstí přeje odvážným, díky tomuto kroku jsme se opět dostali do kontaktu s Matkami. Za řevu “JSME ZPÁTKY VE HŘE” jsme pak úprkem táhli na poslední stanoviště, Matky však měly náskok a v závěrečném sprintu cílovou rovinkou nám utekly. Museli jsme jim popřát k úžasnému výkonu. Přece jen, dorazit dříve než takový tým, jako jsme my, to se cení.

Po závěrečném sečtení bodů a chyb jsme z celkového počtu třiceti posádek skončili na krásném třetím místě. Slíbili jsme si, že rozhodně půjdeme i za rok a že to umístění třeba ještě vylepšíme.

 

A teď to nejdůležitější. “Rande s Míťou” pořádá skupina lidí, kteří se pohybovali kolem Míti Gaydečky. Když Míťa umřel, jeho kamarádi se chtěli nadále scházet, tak vymysleli tuhle parádní bojovku, která se koná každý rok – letos proběhl už desátý ročník. Míťu Gaydečku jsem neznala, což mě mrzí. Musel bejt super, když jeho známí i po deseti letech pořádají akci na jeho počest. Děkuji vám, přátelé, že jste mě i přes mé protesty vzali s sebou. A tobě, Míťo, děkuju, že jsem zažila nejlepší sobotu za posledního půl roku.