Po několikatýdenních přípravách jsme o víkendu konečně vymalovali u mě doma. K věci se schylovalo už dva týdny a podle počtu zapojených osob a promyšlené logistiky věci Ron Weasley poznamenal, že mu to celé připomíná akci Kulový blesk. Jak moc byl blízko, si mohl ověřit opravdu zakrátko, protože jsem ho požádala, aby mi, protože má auto a já ne, a protože je navíc do pražského provozu nedostižným řidičem, pomohl s přepravou materiálu a pomůcek.
Někteří lidé si na úpravy obydlí sjednají řemeslníky. Chtěla jsem to udělat také tak, ale když mi jedna pražská firma spočítala, že za výmalbu garsonky mi naúčtuje 4 tisíce korun, rozmyslela jsem si to s tím, že už jsem sice v životě rozházela za kraviny hodně peněz, ale že nemusím jít do extrémů. Máca z práce mi navíc hrdinsky nabídl, že mi byt vymaluje, když mu ještě někdo z kolegů pomůže.
Jelikož jsem už ušetřila za malíře, nechtělo se mi kupovat ani nářadí a pomůcky, takže jsem si domluvila jeho zapůjčení u několika kamarádů. Zde přišel na řadu Ron, který mě jednoho odpoledne po práci vozil od stanoviště ke stanovišti, dokud jsme neměli vypůjčené štafle, válečky, teleskopickou tyč na válečky, štětky, malé štětky, rohové štětky, odkapavač na štětky a další vehementy, výpravu jsme zakončili v Hornbachu, kde mi Ron gentlemansky odebral košík hned poté, co jsem jím z nepozornosti najela na nohy urostlého muže před námi. Správně vycítil, že kdybych košík nadále kormidlovala já, hrozil by nám konflikt s manuálně zručnými lidmi, kteří se mezi kladivy a motykami pohybují jako ryby ve vodě, a to jsme nemohli riskovat. V Hornbachu jsme koupili barvu, ochranné fólie a nějakou lepenku na lišty, o které Ron říkal, že ji určitě budeme potřebovat, složili jsme věci u mě a v neděli Máca a Ron nastoupili k samotné výmalbě.
Když si kluci začali připravovat prostor, ptala jsem se, jestli chtějí pomoct, ale řekli mi, ať si sednu a radši nic nedělám, což ve výsledku vyhovovalo všem. Ron systematicky oblepoval všechny lišty a futra papírovou páskou, Máca se chopil válečku a já jsem v rámci udržování genderových stereotypů vařila snídani, oběd, kafe, a běhala za klukama s hadrem. Když už Ron oblepoval asi hodinu, poslal ho Máca na spací patro, aby pomocí malého válečku, malé, střední a rohové štětky vymaloval jeho okolí, takže Ron další dvě hodiny ležel na zádech a centimetr po centimetru postupoval k cíli, přičemž prohlašoval, že si připadá jako Michelangelo v Sixtinské kapli, a po splnění tohoto úkolu chtěl jít domů, protože “už vymaloval celou ložnici”, s Mácou jsme ho ale udrželi, protože jsme šalamounsky odsunuli podávání oběda na odpoledne.
Kluci se docela nadřeli, stará omítka se odlupovala (tak akční, abysme ji nejprve celou oškrábali, jsme nebyli), bývalí majitelé museli být lidé se zajímavým vkusem, protože pod starým broskvovým odstínem Ron na patře objevil vrstvu růžové s kytičkami a já u radiátoru narazila na zbytky žluté. Postupem času jsme si byli téměř jisti, že má garsonka původně bývala čtyřpokojovým bytem s pětimetrovými stropy, ale nespočetné nátěry ji proměnily v to, co zbylo pro mne.
Když nás po třetí hodině odpolední Ron opustil, protože musel ještě s Princeznou plnit pracovní povinnosti, měl Máca před sebou celý druhý nátěr a já se trochu bála, kdy asi skončíme, navíc z lítání s hadrem jsem byla dost unavená, protože jsme ochranné fólie nekoupili dostatek a já utírala z nové podlahy každou kapičku, otevřela jsem si ale lahev červeného a myslím, že Máca si venku zahulil, a když se vrátil, byli jsme namotivovaní věc dokončit. Máca máchal válečkem na teleskopické tyči, já mu v případě nutnosti podávala malé a střední štětky, za chvíli už jsem věděla, kterou potřebuje, dokonce i beze slov, byli jsme na sebe naladěni a šlo nám to tak dobře, že jsem se bála, aby se o tom nedozvěděli lidi z NASA, protože by nás pak určitě poslali do kosmu obsluhovat vesmírnou stanici, nebo možná i na intergalaktickou soutěž, abychom reprezentovali Zemi.
Když jsme v devět večer končili, úplně náhodou jsem se podívala na instagram, takže jsem zjistila, že načančaní kolegové Princezna s Ronem odjížděli z galavečera a užívali si za doprovodu romantických písní projížďky osvětlenou Prahou právě ve chvíli, kdy jsme si já a Máca, zpocení a nechutní, smývali z tváře, vlasů a rukou nánosy barvy. Ve studené vodě, protože všechnu teplou jsem vyplýtvala na průběžné celodenní mytí podlahy. Byli jsme unavení. Unavení, ale šťastní z díla, které jsme společně vykonali.
Dnes nás čekal poslední úkol. Vrátit přátelům vypůjčené štafle, válečky, teleskopickou tyč na válečky, štětky, malé štětky, rohové štětky, odkapavač na štětky a další vehementy, a opět přišel na řadu Ron. Při nakládání věcí do auta jsme bohužel před mým barákem rozšlapali hovno, maskované pod tajícím sněhem, čehož jsme si všimli, až když nám v autě z toho smradu začaly slzet oči. Nejprve jsme se pokoušeli svést nehodu jeden na druhého, poté jsme ale uznali, že si ten dáreček neseme na botě oba, jízdu městem jsme absolvovali se staženými okénky, takže nám oči slzely ještě víc, aspoň jsme ale mohli dýchat. Loučili jsme se unavení. Unavení, ale šťastní z díla, které jsme společně vykonali.