Vyberte stránku

Když jsem byla malá, mlela jsem u babičky zrnkový kafe v elektrickém mlýnku značky ETA a pak jsem se v tom namletým kafi hrabala lžičkou a dělala v něm tunely. Líbilo se mi, jak kafe voní, a vždycky mi bylo jasný, že kafe znamená dospělost, protože mně ještě vůbec nechutnalo, ale babička si dělala poctivýho turka do skla a stejně jako další dospělý lidi nemohla bez kafe žít, a tak jsem se těšila, že až budu velká, budu si toho turka do skla taky vařit. To se nestalo, protože jako dospělá jsem taky rozmazlená, takže turka pozřu jen na výletě do divočiny v případě, že hospodský místní putyky nemá v lokále kávovar, a protože káva je pro mě spíš požitek než nutnost. Nejlépe chutná v pěkný kavárně u knížky a s hudbou, ale najít ideální kavárnu není vůbec snadný, a dál už je tenhle článek čistej hejt, takže pokud si nechcete rozhodit svoje “vánoční vlny”, radši ho vůbec nečtěte.

Vánoční prázdniny trávím u rodičů v Kostelci. Jako obvykle se tady potýkám s lehkou nudou a nedostatkem kvalitních podniků. Tady v Kostelci totiž není ani jedna restaurace, kde by se člověk dobře najedl, a jedinej podnik, kterej si v Kostelci říká kavárna, má v nabídce mizerně napěněný cappuccino z kávy Illy bez laté artu a coca colu. O nějaké zašívárně s atmosférou se mi může akorát zdát, přitom si nemyslím, že by se tady jedna pěkná kavárna neuživila, mladejch a slušně vydělávajících lidí je v okolí dost, akorát jim ještě nikdo neřekl, že by takovej podnik chtěli.

Abych si ale nestěžovala jen na maloměsto. V Praze je totiž mizernejch kaváren víc než dost a já sama mám jen pár podniků, které vyhovují mému vytříbenému vkusu. Dokonalost je samozřejmě subjektivní a dobrý pocit z kavárny se liší podle vkusu  návštěvníka. Já mám třeba ráda, když si v kavárně kromě dobrýho kafe, který by už snad mělo bejt samozřejmostí, můžu dát nějaký nealko, který v sobě nemá tunu cukru, a v ideálním případě i něco menšího k jídlu, a teď nemám na mysli jen dorty.

Po Praze se ale rozšiřuje nešvar: Lidi si myslej, že kavárnu dneska může mít každej. Takže pak vznikají blbý podniky, jejichž majitelé někdy kavárnu viděli možná na Instagramu. Jinak by je nemohlo napadnout dát dovnitř nábytek z palet. Když děláte nábytek z palet, neznamená to, že tam ty palety MŮŽETE JEN TAK HODIT a říct, že je to gauč! Palety totiž, pokud nejsou opravdu kvalitně opracované a postavené, jsou naprosto nevhodným doplňkem kamkoliv. Sedí se na tom strašně, když máte punčocháče, s naprostou jistotou budete odcházet se zatrhanými oky, do holých nohou se vám zadřou třísky, ani nemluvím, když z toho někdo udělá stůl a moc mu nedojde, že těma mezerama bude všechno propadávat a že každý položení hrnku bude malou zkouškou jemné motoriky. Další věc je jídlo. Proč musí bejt všude všechno bezlepkový, vege a raw? To jako někomu fakt chutná? Z bezlepkovejch “dortů” se dusím, jak to je suchý, a ještě nikdy jsem neměla dobrej raw zákusek, a to mě nouze párkrát donutila si ho v nějaké neprověřené kavárně dát. Tyhle věci by měli dělat jen lidi, kteří je fakt uměj, a ne ti, kteří si myslí, že je uměj. Nádobí. Vymyslel snad někdo něco lepšího než rovný čirý sklenice a bílej porcelán? Ne, nevymyslel. Tak proč někdo leje limonádu do zavařovaček? Hudba. Já chápu, že se obsluze líbí třeba Michal David (ne, tohle vlastně nechápu), ale je opravdu nutné, aby ho měli plné uši (a zuby) i hosté v kavárně? Musí jakákoliv hudba řvát neúměrně nahlas zrovna v podniku, kam si lidi chodí číst, povídat si, popřípadě pracovat, tedy v podniku, kde očekávají klidnější atmosféru?

Pak ještě existuje jeden druh kaváren, kterej se vyskytuje zejména v obchodních centrech – najdete v nich koženkový křesla, kávu Lavazza, kupovaný medovníky a balený panini (fuj), protože to tam může ležet klidně tři týdny a nezkazí se, a chodí tam na presíčko manažírci s kufříkama a golfový kluci v polo tričku. Když jsem na nákupech a vidím tohle, radši si najdu stánek Starbucks nebo Costa Coffe, protože tam vždycky vím, co dostanu, kafe je tam fajn, i když předražený, vždycky je tam milá obsluha a vlastně i hezký prostředí. Tyhle fastfoodový kavárny proto vůbec nezatracuju, již mnohdy mi zachránily život a náladu.

A abych teda jenom nenadávala, dopřeju vám seznam kaváren, který stojí za to navštívit. Na mém nebi jsou stálicemi:

Můj šálek kávy v Karlíně – kavárna par excellence, chodím tam už od vejšky (znala jsem ji tedy ještě v době, kdy to nebylo cool a kdy se tam na sobotní snídani nestály fronty až ven). Poslední dobou podražili, ale vzhledem k velkému zájmu si to můžou dovolit. Fantastický cappuccino, boží a obměňovaná  nabídka zákusků a dortů, který si v cukrárně jen tak nekoupíte, denně polívka, asi pět lehkých jídel. Speciální plus za to, že mi většinou rychle najdou místo i když přicházím bez rezervace a lokál je plnej.

Bistro Proti Proudu v Karlíně – pro mě poslední dobou oblíbenější než Šálek, protože tam nebývá tak narváno. Platí pro ně všechno to, co pro Šálek, navíc skvělý prostředí, bytelné dřevěné stoly a židle, fantastická a příjemná obsluha, díky které se v Bistru cítíte prostě skvěle.

Le Caveau na Jiřáku – jinej typ kavárny než Šálek nebo Bistro. Francouzské Le Caveau funguje i jako pekárna a vypadá to tam trošku jako u babičky, na stolcích dokonce mají háčkované ubrusy. Francouzské dobrůtky, čerstvě pečené bagety s kozím sýrem, vína. Hrozně příjemné prostředí.

Prádelna Café – malinkej podnik s pár stolkama kousek od Jiřáku, kterej vedou mladý holky. Nečekejte designový skvost ani michelinskou kuchyni. Holky maj prostě poctivý polívky, dobrý pomazánky a jednoduchý jídla, za útratu tam nenecháte majlant a hraje tam báječná hudba v perfektní hlukové hladině. A šli jsme tam s Winstonem a Felixem a Janis na dohazovačský rande. 

Ráda si zajdu taky do The Farm na Letné, Café Pavlač na Žižkově, Café Jedna v Národní galerii nebo jakéhokoliv Mamacoffe, v poslední době mě hodně zaujalo i Coffee Corner Bakery na Vinohradech, čtyři výše uvedené jsou ale stálice, které nezklamou. Běžte se do nich podívat. A nemáte zač.