Vyberte stránku

Jsem neobyčejně soutěživý typ. Kdykoliv v mém okolí vypukne nějaká společenská hra či klání, neváhám se jí účastnit. Vědomostní kvízy, Zlaté Česko, Activity, taneční přebor amatérských dvojic, Rande s Míťou. Miluju večery na horách, kdy se různorodá společnost z jedné chaty usadí ve společenské místnosti, aby se její skupinky či jednotlivci utkali v deskových hrách. V první desetiminutovce se sice ještě tvářím jako přátelský pohodář, který hraje pro utužení kolektivu a na výsledky nehledí, pak se ve mně ale vždy probudí ta soupeřivá bestie, která prahne po prvním místě a vavřínech slávy. Silně prožívám sportovní klání “svých” týmů, a ačkoliv sama neumím kopnout do balonu, nemám problém se hecovat s fanoušky znepřátelených družstev.

Jako dítě jsem se, přiznávám, někdy v touze po vítězství uchylovala k nekalým praktikám. Při hře pexeso na proskleném konferenčním stolku v obýváku jsem ve chvíli, kdy si bratr odskočil do kuchyně pro šťávu, vlezla pod stůl a skrz skleněnou desku očíhla, kde jsou jaké obrázky. Když jsme dostali s Primusem k Vánocům legendární hru Dostihy a sázky, dlouho jsem profitovala z toho, že zbytek rodiny byl příliš líný přečíst si pravidla. Na začátku každé hry jsem se stanovila bankéřem a úspěšně přesvědčila své rodiče a bratra, že bankéř si může půjčovat od banky, a proto jsem většinou v Dostizích nekrachovala, ani když jsem stoupla na Narciuse a Napoliho. Postupem času jsem usoudila, že podvádění je osobnosti mé velikosti nedůstojné (tátovi bylo mé půjčování od banky divné a přece jen ho napadlo se zajímat o přesná pravidla), a začala se poctivě spoléhat na své schopnosti, a tak je tomu dodnes.

V poslední době ale herně strádám. Můj kluk ani moje rodina hrát společenské hry povětšinou nechtějí, mámu s tátou ukecám leda o vánočních prázdninách na jednu dvě partičky Ubonga, ani moji přátelé nejsou nadšeni vidinou setkávání se za účelem herních večerů. Když jsem proto na jedné z návštěv u Winstonovy matky zahlédla v její knihovně přitažlivý obal mé milované hry Scrabble, nemohla jsem odolat.

Na návštěvě u paní Smithové byla tehdy i Winstonova babička, maminka paní Smithové. Win má jednu zajímavou vlastnost. Vždycky, když přijedeme za jeho rodinou, vydá se na dvouhodinový výběh a nechá mě se svými příbuznými. Já si s nimi povídám, sdělím jim vše podstatné, co se v životě jejich syna a vnuka stalo, a když se Win vrátí, dá si sprchu a jídlo a jedeme domů. Tak tomu bylo i to nedělní odpoledne, o kterém vám chci dnes vyprávět – Win šel běhat, já zůstala doma s jeho mamkou a babičkou a v ruce jsem opatrně svírala zelenou krabici Scrabble. Volala mě z regálu jako Jumanji. Skoro jsem slyšela vířící bubny z džungle. Vešla jsem do jídelny, kde seděly u čaje obě Winovy příbuzné, a navrhla jsem, že bychom si mohly společně zahrát. Obě nadšeně souhlasily.

“Výborně, já Scrabble hraju ráda, ale nemám s kým”, řekla máma. Babička se přidala, že to tedy také zkusí.

Hele, já jako dost čtu, mám všeobecný přehled a občas svou slovní zásobou a sečtělostí udivuji své kamarády. Na tuto svoji vlastnost jsem také náležitě hrdá a důsledně ji rozvíjím. Vzpomněla jsem si, jak jsem ve šťastných dobách jednou ve Scrabble podrtila Princeznu a Cipíska, a proto jsem čekala, že proti Winovým příbuzným zazářím a ony budou okouzleny, že si jejich syn lomeno vnuk našel tak super holku, která nejen, že dokáže chutnou krmi přichystat, nýbrž i perem a slovem mrštně se ohánět, jenže to mi nedošlo, že Winova máma knihy miluje a navíc zná odborné termíny, a že Winova babička je knihovnice, která se i v důchodovém věku stará o malou vesnickou knihovnu v Podkrkonoší a má tedy vynikající přehled o nově vycházejících titulech, jakož i o léty prověřené klasice.

Hra začala. Tak dlouho jsem hledala z nalosovaných písmenek tu nejvhodnější kombinaci, až mě předběhla máma. Babička sice na začátku hlásila, že nám asi nebude stačit, ale po každém novém losu horečně přerovnávala písmenka v zásobníku a pak je svižně ládovala na desku. Několikrát mi zablokovala písmeno, které jsem měla vybrané pro další kombinaci. Napětí rostlo s každým kolem. Snažila jsem se rozvíjet delší slova, aby bylo kam navazovat, takže jsem zdržovala. Škodolibost a soutěživost by se u stolu dala krájet. Babička složila “RIF”.

“No to ne, takhle to slovo není. Jestli myslíte kytarový riff, tak ten má na konci dvě ef”, bránila jsem naději na své “I”.

“Ale já myslím podmořský rif, cha chá!” Kontrovala babička.

“Cože? To neexistuje, takový slovo nic neznamená. Jako nemůžeme si vymejšlet nový slova, já bych tady taky třeba teď rovnou mohla složit BÁŘEŤ, a říct vám, že je to druh mouchy. Bářeť mi vlétla do oka, a je to, krásnejch 17 bodů.” Zvyšovala jsem hlas. Myslela jsem na to zablokované I, mohla bych sestavit krásnou ŘIŤ a zbavit se Ť.

“Počkejte, ale rif, to existuje. Já to taky znám,” přidala se máma.

No bylo mi jasný, že držej spolu proti mně.

“Tak se podíváme do slovníku, abychom to ověřili,” navrhla máma a šla ke knihovně.

Ježiši, slovník? Na slovník jsme nikdy nehráli, snad vím, který slova existujou a který ne, jsem četla Hilského překlady Shakespeara.

“Rif. Podmořský útes při hladině,” citovala máma. “Takže to existuje a babičce ty body platí, hrajeme dál.”

Ř a Ť jsem si mohla leda strčit do řiti. V samotném finále, v horečném zbavování se posledních písmenek, než dojde k závěrečnému odečítání bodů za zbylá písmena, se chtěla máma zbavit zbytků, a utvořila “MZ”, že prej jako zkratka pro “Ministerstvo zdravotnictví.”

“No tak to ne, paní Winová, to už je fakt píčovina, zkratky se používat nesměj!”

V tu chvíli se bohužel vrátil z běhání Win.

“Tys řekla před mojí mámou slovo “píčovina”? No to snad nemyslíš vážně.”

“Je to v rámci hry, hrajeme Scrabble, a zkratky ne NESMÍ!”

Divně se na mě podíval a odešel do sprchy. My tři u stolu jsme dohrály a spočítaly body – sice těsně, ale  skončila jsem poslední. Vyhrála paní Winová, která měla radost, jak kdyby se právě kvalifikovala na olympijské hry.

Cítila jsem se hořce a pokořeně, ale jen na chvilku. Byla to skvělá hra, a já doufám, že Winovu mamku a babičku moje poněkud větší zapálení či ojedinělá sprostá slůvka neodradily. Nerada bych přišla o tak kvalitní a nadupané soupeře pro další hry – Scrabble bez hádek, hecování a škodolibého smíchu by mě totiž vůbec nebavil.