Vyberte stránku

Protože jsme sehnali do kapely náhradu za bubeníka Budhu, který je debil, a protože už naše kapelní sestava čítá pět členů, rozhodli jsme se pro nahrávání kratšího EP o čtyřech písních. Váhali jsme však, jestli rytmiku v písních nový bubeník Bumbum zahraje na cajon (pro nemuzikanty – cajon vypadá jako velká krabice od ovoce, na které bubeník sedí obkročmo a rukama na ni bubnuje) nebo na velkou bicí sestavu, a proto vymysleli Felix a Majk, že si přes známé půjčíme zkušebnu, kde celá bicí sestava je (do Kulichova studia se nevejde), a vyzkoušíme si, jak naše tvorba bude znít v této úpravě.

Sejít jsme se měli v šest hodin u mě a společně dojít do nepříliš vzdálené zkušebny. Majk se svou holkou vyrazili z baráku už ve čtyři hodiny, o půl hodiny později se měli sejít na nádraží s Kulichem a poté chtěli pokračovat spolu. Cestou se stavili v Palladiu v Albertu a koupili si pití a malou sváču, pak pokračovali na Masarykovo nádraží. Protože tam ale Kulich v půlu stále nebyl, Majk mu zavolal a zjistil, že ten sice už na nádraží dojel, ale bylo to nádraží Hlavní. Domluvili se, že Majk na Kulicha počká na Masaryčce, a když se setkali, Kulich si vzpomněl, že doma zapomněl redukci na kabel a že teda ještě dojdou do Palladia do elektra. Do tramvaje na Republice nastupovali před šestou. Za 20 minut ťukali na okno mého přízemního bytu, chtěla jsem jít rovnou za nimi, ale dožadovali se vpuštění dovnitř, protože Kulich potřeboval čůrat a i Majk chtěl použít náš záchod. V tu chvíli se vrátil z běhání upocený Winston a hrnul se do sprchy. Vytvořila jsem tedy pořadník na koupelnu. Majkova holka mě stáhla o tampony. Odbaveni jsme byli v další půl hodině a konečně jsme vyrazili do zkušebny. Tam už čekal připravený Bumbum, který v občanském životě jezdí se záchrankou a je tedy zvyklý být všude včas, Felix se doploužil v tmavých brýlích a pruhovaném triku pár minut po nás.

“Tak hoši, kdo má klíče?” Tázala jsem se spoluhráčů.
“Klíče jsou schovaný v plechovce na poličce za hlavním vchodem, počkejte, jdu pro ně,” hlásil Majk.
“Ok, tak dělejte, pusťte ho tam, ať už můžeme dovnitř. Máme půl hodiny skluz a za tu zkušebnu chtěj tři kila na hodinu,” povzbuzoval Felix.
“Ale je to zkušebna slavný kapely! Tam bude určitě šílená tvůrčí aura,” děl Kulich.
“Dobrý, klíč mám. Teď jdi, Felixi, k těm dveřím se závorou a odemkni závoru.”
“Za těma dveřma je černej tunel dolů.”
“Nepanikař. Nahmátni na prvním schodu vpravo koš na prádlo. Pod tím košem je další klíč. A sviť si mobilem, ať můžeme jít dál.”
“Si děláš prdel.”
“Sviť a pomalu sestupuj dolů.”
“Ty vole, tam budou pavouci, nejdu,” ozvalo se zezadu a já to nebyla.
Sunuli jsme se po schodech za skomírajícím svitem samsungu s rozmláceným displejem k železné mříži, kterou náš kytarista také odemkl.
“Jsem v nějakým sklepě!” Zvolal zepředu Felix.
“Jsem vám říkal, že tady bude chladno, ne? Dobrý, teď bychom měli najít koženou brašnu a odemknout ty dveře vpravo.”
“Majku, co to má znamenat? Já jsem nevěděla, že nás bereš na únikovou hru, říkal jsi, že jdeme DO ZKUŠEBNY, ne do pevnosti Boyard!”
“Jsou tam drahý nástroje, musí to bejt zabezpečený!”
“Už se tam dostáváme patnáct minut, to znamená, že hodina pronájmu je skoro pryč a ještě jsem ani nešáhnul na kytaru”, brblal Felix.

Pak cvakl vypínač a rozsvítila se jedna holá žárovka visící z drátu u stropu. Majk přistoupil ke dveřím, které vypadaly, že by vydaly své tajemství, už jen kdyby se na ně někdo křivě podíval, odemkl klíčem, který byl ukryt v plesnivé kožené brašně, za dveřmi byly ještě jedny kovové dveře, a za nimi se konečně rýsovala zkušebna.

Po tomto náročném questu jsem dostala chuť na první kafe a kluci si chtěli jít zakouřit. Naštěstí je ohromil prostor, do něhož jsme vstoupili. Mě ohromil odér, který je typický pro všechny zkušebny: pach plísně, potu a zatuchliny.

“Wau, tady je to teda boží, ta atmosféra, co?” Hýkal nadšením Bumbum a soukal se do kouta za bicí sestavu.
“Pecka bomba, těch efektů tady!”
“Oni tady maj na zdi přišpendlený troje krajkový kalhotky, ahaha!”
“Fuj, ty pavučiny, co visí od stropu, tady musí bejt od devadesátek. Stejně jako ty kalhotky.”
“Tadadadadáá, dobře to tady rezonuje.”
“Kecáš, to tady určitě nechal Slash!” Kulich si nasazoval cylindr prožraný moly.
“Strašně to tady smrdí a chce se mi kašlat z těch nánosů prachu.”
“Koukej, koukej, mají tady polohovatelnou stoličku!”
“Ty vole, Bumbume, my máme taky polohovatelnou stoličku, je to tu odporný!”

Kluci se na mě zle podívali.
“Tomu nerozumíš. A taky jsi rozmazlená.”
“Oukej, oukej. Mně je to jedno, já jen říkám, že se mi víc líbí Kulichovo studio. Je to tam krásný, čistý, voňavý, je tam koberec bez jediný poskvrnky.”
“Je to tam sterilní.”
“Víte co, pojďme si radši zahrát.”

Chtěla jsem jim ještě říct, že jestli toužej po takovýmhle kutlochu, tak úplně stačí, když v Kulichově krásném studiu vybudovaném ve strohém severského stylu, který tak obdivuji na kavárně Místo, rozlijeme dva litry vína a basu piv, pořádně to zašlapeme do koberce společně s vajglama od cigár, do kouta hodíme bubeníkovo zpocený triko, pustíme tam malýho psa a na dva tejdny zamkneme. Až bysme to pak otevřeli, byla by tam přesně taková aura a tvůrčí atmosféra. A byla jsem docela zklamaná z toho, že klidně můžete bejt nejslavnější kapela v Praze, klidně můžete mít za sebou účinkování na všech Majálesech od dob jejich vzniku a dvakrát vyprodat velkou Lucernu, a vaše největší pecky budou stejně vznikat v odporný smrdutý sklepní místnosti bez oken a vy si to ještě budete strašně pochvalovat.

Na zkoušce panovala kvůli počáteční výměně názorů na zapůjčení prostor trochu napjatá atmosféra. Majk buzeroval Felixe, že není schopnej si naladit kytaru.

“Proč už si nekoupíš novou? Tahle kytara je strašná.”
“Protože na to nemám prachy!”
“Nekecej, dobře jsem poznal, že máš nový džíny, a když máš na džíny, tak máš i na kytaru!”
“Co je to za logiku? Ty kalhoty stály pětikilo a musel jsem si je koupit, tamty mi uhnily v rozkroku.”
“Seš debil.”
“Náhodou, víš, jak je těžký si sundávat kalhoty přes hlavu?”

Pak jsem navíc pojala podezření, že ve chvíli, kdy hrajeme elektricky, Felix uvolněně prdí do rytmu, což Felix s naprostým klidem potvrdil. Bumbum navíc seděl za velkýma bicíma po dvou letech, takže to do našich písniček moc nesedělo a kluci hořce přiznali, že prozatím bude lepší, když zůstaneme u cajonu. Já jsem ale byla ráda, že si nebudeme muset pronajímat smrdutý sklep a pravidelně se scházet tam.

EP jsme nahráli na cajon a výsledek vůbec nezní špatně, Kulicha s jeho kamarádem zvukařem ale čeká ještě spousta práce, než to dotáhnou do finální podoby. Z vlhka a špíny vypůjčené zkušebny mi na mé pěstěné pleti naskákaly fešné uhry, což mě utvrdilo, že si máme Kulichova studia opravdu považovat, a že bych o tom měla přesvědčit i mé chlapce.