Ze Záhřebu náš chorvatský trip pokračoval na vyhlášená Plitvická jezera. Že se tam točil Vinnetou ví asi každý, hlavní důvod našeho zastavení to ale nebylo, i když Rudý gentleman figuroval na seznamu mých dětských lásek.
K areálu se dá snadno dojet autem, je to vážně velké turistické centrum, z čehož plynou všechny jeho klady a zápory. Vedle snadné dostupnosti, přehledně značeným tras a dřevěných chodníčků přes jezera a vodopády se bohužel budete muset připravit na davy turistů, už v červnu to tam vypadá jak na nedělní promenádě, takže nechci vidět, jak to chodí v hlavní sezoně, kdy do Chorvatska hromadně vyrazí třetina obyvatel České republiky a polovina SRN. Překvapilo nás, že je přístupná plocha areálu menší, než jsme čekali, a trasu, o které na zakoupené mapce psali, že trvá kolem šesti hodin, jsme prošli za čtyři i se zastávkou na oběd. Holt sportovní pár.
Když jsme zdolali většinu turistických tras na jezerech, vyrazili jsme do kempu, který Winston vybral jako naše další nocležiště. Měla jsem z toho trochu obavy, protože jsem přeci jen zažila dost vodáckých kempů, a každý, kdo někdy sjížděl Vltavu, musí uznat, že ty rozhodně nejsou vrcholem ubytovacích možností ČR. Strašila mě zejména vzpomínka na před lety za časného rána ze stanu vyslechnutý rozhovor dvou údržbářů v kempu u Českého Krumlova („Jardo, poď se podivat, to ti stojí za to! Tady na pánskejch někdo nasral do umyvadla!“) Moje obavy byly ale naprosto zbytečné, protože tenhle kemp byl úplně jinej level. Při příjezdu nás přivítala masivní dřevěná brána označující Kemp Borje, místo na stanování jsme si mohli vybrat na hustém zeleném pažitu na ploše asi šestihektarové rozlohy, dobře upravený trávník byl protkán spojovacími cestičkami, v každém sektoru byl sloupek s několika elektrickými zásuvkami a v parku fungovala wifi. A když jsem viděla, jak luxusní tu mají sprchy a záchody, uznala jsem, že bába za papundeklem by se od kempu Borje mohla hodně učit.
Záhy jsme zjistili, jak nezkušení jsme s Winstonem táborníci, což je ostuda, protože s rodiči jsem jako dítě stanovala mnohokrát. Hlavní část návštěvníků řídce osídleného kempu tvořili majitelé obytných vozů, stanů tam bylo trochu méně. Ty, které tam byly, se však podobaly prostorným hi-tech příbytkům s více komorami. My jsme vytáhli maličké iglů pro dvě osoby, které dostal můj taťka od kamarádů ke čtyřicátým narozeninám (je to již čtrnáct let) a který absolvoval několik vodáckých výjezdů, nespočet letních bouřek a mnoho fesťáků, následkem čehož byl také párkrát pomočen a pozvracen, nutno říct, že ne námi, i když o bráchovi to nemohu říct zcela jistě. Měl tedy již pár drobných trhlin a ani jeho nosné tyče a kolíky nebyly právě nejpevnější. Dá se ovšem rychle postavit i složit. A jak jsme ho vyndali z vaku a ven se vyhrnul lehký zápach staré zapařeniny, jako bych se vrátila zpátky do dětství.
Do stanu jsme dali dvě karimatky a dva spacáky (také lehce zapařené) a šli jsme si odpočinout na sluníčko. Lidé v kempu měli kolem svých obytných vozů a hi-tech stanů rozložené skládací stolky a židličky a vařili si večeři na svých přenosných lihových a plynových vařičích. Stanaři si nafukovali své nafukovací matrace na spaní. My jsme si rozložili piknikovou deku. Zjistili jsme bohužel, že jsme si zapomněli vzít polštářky pod hlavu, a tak si Win lehl na pantofle a já na lahev s pitím. Žádné jídlo ani vařič jsme neměli, takže jsme se najedli v místní restauraci, v samoobsluze jsme si koupili víno, ale protože jsme neměli ani nůž, ani vývrtku, museli jsme vybrat takové, které má šroubovací uzávěr. Když se začalo smrákat, shledali jsme, že nemáme ani baterku a Win že si nevzal žádnou mikinu a já žádné tepláky na noc, protože v Chorvatsku je přece pořád teplo. No, tak u jezer v červnu není. Zalezli jsme si tedy do stanu v letním oblečení. Ukázalo se, že oba spacáky mají rozbité zipy.
Byla to strašná noc. Místo polštáře jsem ležela na flašce, na karimatce mě bolely záda a byla mi zima. Winston to zvládal v pohodě, protože na rozdíl ode mě není rozmazlená primadona. Ráno jsme si slíbili, že pro příště se na kempování lépe vybavíme.
Po rychlé snídani sestávající ze zbytků malého večerního nákupu v samoobsluze jsme zčerstva sedli do auta a vyrazili na Split, kde jsme měli strávit den a poté přejet trajektem na odlehlý ostrov Vis. Cestou nám začalo divně klapat v převodovce, vypadalo to však, že na jízdní vlastnosti to nemá vliv a tak jsme to neřešili, protože jsme ani neměli jak. Do Splitu jsme dorazili bez problémů a času na prohlídku jsme měli až až. Hodně se mi líbilo historické centrum, Diokleciánův palác je okouzlující a navíc to není jen historický skanzen, ale živá součást města – ve zdech antického paláce jsou obchody, galerie, kavárny, bary a restaurace. Nedovedu si ale představit, že bych v tak narvaném letovisku měla strávit třeba týden své dovolené. Win navíc začal skoro kolabovat z tepla, odpoledne si lehnul na lavičku do parku k fontáně a pod mým dozorem si hodinku pospal. Vyhlídla jsem si ve starobylých uličkách města krásnou žlutou koženou kabelku, ale rozhodla jsem se, že si ji kupovat nebudu, protože na Visu bude určitě spousta dalších kabelek, ze kterých si vyberu. Večer jsme nastoupili na trajekt a odjeli na ostrov. Vylodili jsme se až za tmy, takže jsem toho z přístavu moc neviděla, moc živo tam ovšem nebylo a mně začalo s hořkostí docházet, že tady si kabelku asi nekoupím. Když jsme se o pár hodin později naprosto vyčerpaní svalili do postele, slyšela jsem za oknem šumět moře.
A jedna starší vzpomínka na závěr. V Chorvatsku jsem byla poprvé s rodinou, když mi bylo asi šestnáct. Jeli jsme samozřejmě autem a protože tátu rozčilovalo, že po cestě furt něco piju a pak každou chvíli vyžaduju zastavení na benzínce na čůrání, stanovil pravidlo, že stavět se bude každé tři hodiny. Pravda, nedodržoval ho až tak striktně a někdy na mé prosby polevil, i tak to pro mě ale bylo náročné.
Blížili jsme se tehdy k Šibeniku, kousek od něj jsme měli cílovou destinaci, a táta myslel, že už to na jeden zátah odřídí až na místo. Zadrhli jsme se ale v zácpě a já jsem strašně potřebovala čůrat. Posouvali jsme se tempem dva metry za minutu a naštěstí jsem se doposouvali až k benzínové stanici. Táta k ní tedy odbočil a já vyběhla na záchody. Když jsem otevřela dveře, zarazila jsem se. Jako záchod to tam nevypadalo. Vyšla jsem zpátky k vozu.
„Tati, tady asi nemaj záchody, tam kde jsem byla, je jen sprcha. Nebo teda něco takovýho.“
Táta už tušil, a tak se začal smát.
„Ukaž, to se podívám.“ A tak i učinil.
„Děvenko, to není sprcha, to je normální tureckej záchod, tam si prostě přidřepneš a jedeš. No jo, Balkán!“
A protože už mě úplně tlačilo bříško a bok jsem měla skoro vyvalený, přidřepla jsem a vykonala potřebu. Připadalo mi to však dosti potupné, a ať mi nikdo neříká, že je tento způsob lepší a hygieničtější.
Před naší cestou do Chorvatska s Winstonem jsem si na tuto historku vzpomněla, v Záhřebu ani na benzínkách jsme ale na turecké záchody nenarazili a já si říkala, že i Balkán už asi kompletně přešel na evropský standard. Pak jsme ale přijeli k národnímu parku Plitvická jezera.
A co myslíte? Byly tam…