Vyberte stránku

V deníku Aha psali, že v Jižních Čechách řádí podvodník, který se vydává za Františka Štambachera, slavného bývalého fotbalistu československé reprezentace, Dukly Praha, držitele zlaté olympijské medaile z Moskvy 1980, ve stejném roce bronzového medailisty z fotbalového mistrovství Evropy. Falešný Štambacher je malý, obtloustlý, proplešatělý a podle popisu mu chybí asi polovina zubů, kdežto skutečný pan František je švihák lázeňský, zubů má plnou pusu a svou bujnou šedivou hřívu si nechává čechrat větrem, když hledí z východní tribuny na trávník Julisky. Podvodník má však velké znalosti fotbalové historie a sebevědomé vystupování, takže mu důvěřiví lidé často uvěří, že je to opravdu slavný fotbalista, a on z nich pak pod různými záminkami tahá peníze (na značkové kopačky, které má zrovna za výhodnou cenu támhle v ulici na hotelu, ale jako na potvoru si s sebou nevzal peníze v hotovosti a musí je rovnou zaplatit kustodovi, tak mi dejte pět set, mladá paní, já vám ty boty hned donesu).

Podvodník škodí opakovaně, střídavě se objevuje na různých místech České republiky už několik let a dělá ostudu skutečnému panu Štambacherovi. Já jsem o něm slyšela poprvé až teď, ale nemohla jsem pochopit, v čem tkví jeho úspěch a jak je možné, že se lidi nechají nachytat od pobudy, který není Štambacherovi ani podobný, a dokonce jsou schopni mu dát do ruky bez záruky svoje peníze. A do toho jsem si znenadání vzpomněla na jednu starší událost, v níž figuroval můj táta a dva přátelé, hospoda v kempu na Sázavě a Jaromír Jágr.

Jednoho léta pozval kamarád Jirka mého tátu a ještě jednoho pána na chatu na Sázavu. Potřeboval tam trochu popracovat, už nevím přesně, jestli společně stavěli dřevník nebo káceli stromy, každopádně ale dělali nějakou výhradně mužskou činnost, která měla být zástěrkou pro třídenní rekreační konzumaci alkoholu bez přítomnosti manželek a dětí. Večerní pití probíhalo převážně přímo na chatě, posledního večera ale tři přátelé shledali, že jim docházejí zásoby, a před desátou se vydali do hospůdky v nedalekém kempu. V lokálu už to v tuhle hodinu příjemně žilo, stálí chataři z okolí a štamgasti z vesnice se mísili s návštěvníky kempu, kteří přijeli do malebného kraje na pár dnů pod stan, z rádia bodře a řízně nakládali Kabáti a naši tři hrdinové se posadili ke stolu v rohu a poručili si pivo.

Táta má rád přehled, a tak se rozhlížel po lokále, proto mu nemohlo ujít, že se k jejich stolu co chvíli stáčejí kradmé pohledy osazenstva. Dle jeho domnění to bylo proto, že místní si prostě chtěli prohlédnout neznámé tváře a dát si pozor na potenciální škodnou v kurníku. Z omylu byl vyveden ve chvíli, kdy si chtěl dojít s pískem a u toalet ho zastavil jeden z místních a pravil “Nezlobte se, že vás takhle otravuju, ale ten chlap, co s váma sedí u stolu – je to Jágr?”
Táta se ani nepousmál, jen se na chlápka podíval a koutkem úst k němu prohodil “Hele, je vidět, že se vyznáš, takže tobě už to řeknu, stejně jsi ho poznal – je to Jágr, ale nikomu to neříkej. Chceme mít večer klid.” Pak se otočil a volným krokem se vrátil ke stolu do kouta.
“Támhletomu chlapovi jsem řek, že seš Jágr,” sdělil Jirkovi. Jirka se neotočil, jen přikývl. Po vyhozené informační dýmovnici už zbývalo jen čekat, co se bude dít.

O Jirkovi je zde na místě říct, že svého času opravdu připomínal slavného hokejistu vysokou statnou postavou, delšími vlasy a dokonce i něčím ve výrazu tváře, což o sobě dobře věděl a byl proto připraven okamžitě vstoupit do role. Realistickým pohledem ovšem dodávám, že nikdo, kdo skutečného Jágra někdy viděl osobně nebo aspoň na kvalitní fotografii, by si ho s ním asi nespletl. Tu červencovou noc v kempu na břehu Sázavy však zdravý úsudek nezafungoval, protože se opět ukázalo, že oči vidí jen to, co mozek chce.

Netrvalo dlouho a tátově skupince přistály na stole tři panáky rumu. Z lokálu na ně spiklenecky kýval chlap, co ho táta potkal na záchodě, a s ním i další čtyři od jeho stolu. Bylo jasné, že o Jágrovi už také vědí. Falešný hokejista pozvedl sklenku a na dálku si s muži připil. Poté přišel číšník ještě dvakrát, a panáky už jim pokládal na stůl se slovy “To je pro vás, mistře!” A když se táta vracel podruhé ze záchoda a lidi se mu klidili z cesty, byla zábava právě v plném proudu, protože Jágr jen chvíli před tím u již zcela zaplněného stolu v koutě vykládal, že doprovod mu tam dělá karatista kyokushin, velký mistr s černým páskem, se kterým se on v létě fyzicky připravuje na sezónu. Jágr vsadil pro změnu na to, že táta opravdu na karate několik let dvakrát týdně chodil a uměl o tom moc hezky vyprávět. Smůlu měl třetí kamarád, který z nich byl jediný opravdový sportovec, který celou sezonu brázdil svahy Alp a testoval nejnovější modely lyží, bohužel ale neměl dar slova jako Jágr a mistr karate, a tak v hospodě nikoho nezajímal.

Po půlnoci zábava kulminovala. Prakticky všichni v lokále byli nalití, ženy se snažili dostat do dosahu chronicky svobodného Jágra, muži je ale přes sebe nepustili, protože si chtěli urvat legendu jen pro sebe, a dokola vyzvídali příběhy o Naganu, NHL a letní přípravě. Někdo přinesl tahací harmoniku a zpívaly se lidové písně, došlo i na hymnu. Všichni Jágrovi a s Jágrem připíjeli a naše trojice nemusela ani jednou vytáhnout peněženku. Nakonec majitel hospody a výčepní v jedné osobě přinesl malý foťák a Jágra s přáteli si vyfotil.
“Mistře, mistře! Tahle fotka bude viset hned nad barem, aby každej viděl, že jste nás poctil svojí návštěvou!”

Z hospody Jágr a jeho družina odcházeli mezi posledními, protože dřív se urvat nebylo v jejich silách, místní je prostě nepustili. Jednou měli u stolu hokejovou legendu, tak se činili, aby tam seděla co nejdéle. Druhý den po důkladném vyspání narychlo opustili chatu, do kempu už nešli. Asi se báli, aby s ránem kouzlo nevyprchalo podobně, jako se Popelčin kočár po půlnoci proměnil zpátky v pouhou dýni. Příhoda byla na nějaký čas zapomenuta, po nějakých třech čtyřech letech se ale Jirka alias Jágr objevil v hospodě znovu. O něco starší, ostříhaný a za bílého dne. Nikdo mu nevěnoval zvláštní pozornost. Jak si ale všiml, nad barem visela zasklená, tmavá a nepříliš ostrá fotografie, na které po bližším pohledu poznal sebe a své přátele ve značné fázi společenské únavy.
“Co to tady máte?” Zeptal se barmana.
“To je přece Jaromír Jágr, před pár lety se tady zastavil a pochlastal, jo, to byla paráda. Báječnej kluk, skromnej, sranda s ním byla, žádný hvězdný manýry!”
A Jirka měl radost, jak se jim to tenkrát povedlo. Dobrým lidem udělali pěkné vzpomínky.

Bylo to vlastně podobné, jako s falešným Štambacherem. Jenom můj táta a jeho kamarádi nikoho neokradli, maximálně získali nějaký ten alkohol zdarma. Ano, bylo to klamání lidí. Ale ti lidé ani moc klamat nepotřebovali – prostě chtěli věřit, že s nimi v tu nezapomenutelnou letní noc sedí v hospodě v malém kempu národní hrdina Jaromír Jágr. Někteří z nich o tom jistě vyprávějí dodnes. Nevím, jak by se na to tvářil opravdový Jágr, ale možná by se tomu od srdce zasmál.

A úplně nakonec – z důvěryhodného zdroje jsem se dozvěděla, že falešný Štambacher se před pár dny snažil oklamat jednoho invalidního důchodce, který byl ale sám velkým fanouškem fotbalu a moc dobře věděl, jak vypadá skutečný Štambacher. Nejdříve fikaně předstíral, jako že mu věří, a když se ho podvodník snažil okrást, nedal se a ještě ho zmlátil francouzskými holemi, čímž všechny okradené pomstil.