Vyberte stránku

Na dobrý kámošky a taky na kolegyně v práci jsem měla vždycky štěstí a nejinak je tomu i ve firmě, kde pracuji nyní a kde je mou kolegyní kouzelná účetní Olinka. Ostatní by ji možná zvali spíš Olinou nebo Olgou, protože ona je docela drsná a rázná a umí obratně a vhodně používat vulgarismy přiměřeně situaci a kdybyste ji zažili za volantem, možná byste se divili, co padá z jejích smyslných rtíků, pro mě je to ale Olinka, která se o mě stará jako starší sestřička a která mi v práci vaří kafíčka, nosí mi okurky rychlokvašky a jiné dobrůtky a po práci spolu chodíme debatovat do Místa nebo do Café Záhorský.

Olinka si našla novýho chlapa, a tak se v něm zhlédla, že po čtyrech letech opustila svýho starýho chlapa, nutno však říct, že ten si za to mohl sám a na tom, aby ho konečně kopla do zadku, pracoval soustavně po dobu posledních dvou let. Nový Olinčin chlap je vysoký, neuvěřitelně svalnatý, pozorný, bere ji do divadla, na výlety a vozí jí do práce květiny. Jednou dovezl květiny dokonce i mně, aby mi to nebylo líto, čímž si mě dokonale získal a jejich lásce upřímně fandím. Olinka ovšem vyslovila obavy, jestli se kluk nesnaží jen na začátku a jestli ho to časem nepřejde, když je to teď tak super, shodně ale věříme, že to základní počáteční nastavení by mu mohlo vydržet, i když už nebude nosit kytky třikrát týdně, ale třeba párkrát do roka.

Já si totiž myslím, že se lidi v zásadě nemění, jen dokážou po určitou dobu své horší stránky v zápalu boje o samičku lépe skrývat (nikoliv však zcela zamaskovat) či ty dobré zvýraznit a vytáhnout na povrch. A že když se člověk nenechá na začátku úplně oblbnout hormonama a věří intuici a hlavě, dokáže vycítit náznaky, že je dotyčný muž kokot nebo naopak dobrá partie. Tak třeba Winston. Na začátku našeho randění mi kytky nenosil, a vidíte? Nenosí mi je ani teď! Zato jsem viděla po prvních týdnech, že drží slovo, je pozorný a hezky se o mě stará, a to mu taky vydrželo. Ale trvalo mi dlouho, vážně dlouho, než jsem se naučila mužskou povahu odhadnout takhle zkraje. Že se ve mně tento ženský šestý smysl probouzí jsem poznala, když jsem potkala Suchara, což bylo ještě v době před Winstonem, v době temna, smutku, marnosti, osamělých lahví vína a depresivních youtube playlistů.

Na chlapech nesnáším dvě věci. Když jsou nudný a když jsou hladový, a Suchar byl obojí. Pro upřesnění, přízviskem „hladovej“ mám na mysli „lakomej“, ne, že by měl pořád hlad, to se tak říká u nás doma.

První rande se Sucharem nebylo špatný, docela dobře se nám dařilo udržovat neutrální rozhovor o práci a co kdo jí, ale ty další schůzky už byly takový o ničem a já jsem se přistihla, že se mi na nich chce zívat a že bych si radši doma četla, ale kluk nevypadal zle a měl velký ramena, to já můžu, a evidentně jsem se mu líbila, protože inicioval další a další schůzky, takže jsem si řekla, že se uvidí, co se z toho vyklube.

K tomu on ale strašně neochotně vytahoval šrajtofli, nedával dýško servírkám a už na druhým rande jsem za drinky platila já, což si myslím, že bylo opravdu předčasný a že by mohl aspoň první měsíc vyvíjet trochu větší úsilí, koneckonců jsme nechodili do Budha Baru, ale do normálních hospod na Letné a na Míráku, a on taky nebyl prodavač z Lidlu, ale architekt v moc pěkným novým studiu v Holeškách.

Tou úplně poslední kapkou bylo, že i přes naše randění byl velmi aktivní na tinderu (narazila tam na něj Sisina, která samozřejmě nelenila a o všem mě zpravila), a to mě teda nasralo, protože když jste na tinderu, tak to znamená, že hledáte něco lepšího, a co může bejt pro holku horší, než když někdo nepozná její kvality. Začala jsem se porozmýšlet, jak naše občasné scházení ukončit, abych se ale neprokecla, že vím o tom tinderu. Uvažovala jsem i nad možností, že mu hrdinně přestanu odpovídat, ale k této metodě jsem se nakonec nemusela uchýlit, protože mi osud přihrál možnost krotké odplaty.

Jednoho dne jsem s partou z práce seběhla dolů na oběd, mířili jsme si to Holešovicemi do našeho oblíbeného podniku a cestou jsme narazili na Suchara v jeho dobře padnoucích slimkácha a separátním saku. Jak mě zmerčil, zamířil si to k nám a zvesela oslovil mne a celou skupinu, jestli si mě může ukrást na oběd, že mě pak zase vrátí, chachacha, no nezbývalo mi nic jiného, než s ním jít, jenže mi došlo, že u sebe nemám peníze, protože oběd mi dlužil ještě kolega z práce a chtěli jsme to otočit, než nám Suchar přeťal plány.

„Ježiši, Suchare, já jsem si zapomněla v kanclu peněženku. Ale můžu si tam doběhnout, je to tak pět minut odsud, počkáš?“
V Sucharově tváři se projevil krátký vnitřní boj, ale nakonec hrdinně pravil „To je v pohodě, zvu tě!“ A šlo se. Myslel si, že mě uchlácholí poledním meníčkem za sto dvacet, ale ve mně se rodil plán. Vybrala jsem příjemnej podnik kousek od maríny.
„Ty jo, snad mám u sebe dost peněz,“ prohodil neurčitě do vzduchu Suchar. Moje „Neboj, berou tam karty,“ asi nebylo přesně to, co chtěl slyšet. Usadili jsme se a já se začala probírat jídelním lístkem.

„Páni, dnešní nabídka vypadá skvěle, nemůžu se rozhodnout mezi raviolama s riccotou a vepřovou panenkou ve slanině, co myslíš ty?“
„Hm, já určitě panenku,“ pravil Suchar.
„Tak jo, já beru těstoviny. A špenátová polívka, to je jasný, tu si dám taky.“
Dorazil číšník.
„Dobrý den, tak pro mě to budou ravioli i s polévkou, a k pití bych si dala nějakou domácí limonádu, jakou máte?“ Mile jsem oslovila číšníka.
„Dnes je v nabídce malinová a grepová.“
„Tak tu malinovku.“
„Velkou nebo malou?“
„Velkou, prosím.“
„Tedy velkou. A pro pána?“
„Vepřovou panenku a šťouchané brambory. Bez polévky.“
„A něco k pití?“
Kalkulačka v Sucharově hlavě jela na plné obrátky, protože utrousil „Ne, díky, nedám si.“
Jídlo bylo vynikající a já jsem spokojeně konverzovala, Suchar povzbuzen mou dobrou náladou pookřál a zdálo se, že se mu oběd zamlouvá, to ale nevydrželo moc dlouho. Dojedl mnohem dřív než já, protože jsem jednak měla polívku a jednak jsem s jídlem nijak nespěchala. Když jsem dožvýkala, přiskočil číšník, který ve mně rozpoznal hosta snů.
„Chutnalo vám?“
„Bylo to vynikající,“ odpověděla jsem.
„A mohu nabídnout ještě kávu nebo něco sladkého?“
„Ale tak kafe bysme si ještě mohli dát, co, Suchare? Jak jsi na tom s časem? Jedno rychlý kafe…“
„No, tak možná…“
„Dobře, pro mě teda jedno cappuccino. Pro pána espresso – to on má rád. A co máte ve vitríně? Počkejte, já se podívám… Ale to našlehané mascarpone s malinami vypadá fantasticky, tak mi ho doneste! Dáš si taky?“ Otočila jsem se ke svému doprovodu.
„To ne, já už bych to nesněd,“ pravil Suchar kysele. „Celej dezert, to je na mě moc, ale vezmu si půlku od tebe.“
„Tak hele, tohle já nemám ráda, že si někdo nedá dezert, ale pak ho druhýmu ujídá, to dělá moje máma. Normálně si objednej celej, ne?“
Neobjednal, ale já se nad ním slitovala a dvě lžičky jsem mu nechala. Celou tuhle parádu jsme sfoukli během hodiny a pomalu se nachyloval čas návratu do práce. Když přišel číšník s otázkou “Dohromady, nebo zvlášť?” sladce jsem pravila “Platí pán!” A pán platil.

„Teda, to byl parádní oběd, co? Jsi hodnej, že jsi mě vzal, fakt jsem si to užila! Díky a máš to u mě!“

Suchar byl cestou zpět zamlklý a já tušila, že na další randíčko už nepůjdeme, protože investice vkládaná do jídla během potenciálního společného života by se mu rozhodně nevyplatila, protože penízky si musíme schovávat a neutrácet, a že pro něj asi nebudu vhodnou partnerkou, protože ráda jím, chodím mezi lidi, kupuju si pěkný oblečení, létám do cizích krajin – prostě holduji všem těm činnostem, které něco stojí.

A tak jsem mu nemusela vysvětlovat, že se k sobě nehodíme, což je vždycky ošemetný, on na to přišel sám, i když jsem ho musela trochu postrčit. A protože jsem přesvědčená, že lidi se moc nemění, věřím, že jsem se díky jednomu obědu v plné palbě elegantně vyhnula možnosti, že bych byla ve vztahu s někým, kdo by mě doma peskoval, že jsem si koupila kafe v kavárně, když si můžu doma udělat rozpustný a v porovnání s kavárnou skoro zadarmo.