Budeme mít holku. Po velkém ultrazvuku ve druhém trimestru (tedy přibližně v polovině těhotenství) byl vyšetřující lékař konečně schopen říct, že našemu miminku žádný malý pinďourek nevyrostl a že tedy máme začít vybírat jméno pro holčičku. Byli jsme trošku překvapeni, protože většina známých matek mi zcela odborně diagnostikovala kluka, má vlastní mateřská intuice také absolutně nezafungovala, ale co, kluk nebo holka, dyť je to fuk, a tak se už poohlížíme po růžových plyšových jednorožcích a leporelu s poníky. Win navíc poznamenal, že je to dobrý, protože holky přece nekakaj, neprděj a nepáchnou, takže nám odpadne přebalování a všechno okolo.
Moje kamarádka Cinka mi k holčičce velmi gratulovala a říkala, jaká je to paráda, že kluk by byl teda taky dobrej, ale takhle aspoň nebudu muset chodit na žádný blbý auta a motokáry, ale úplně normálně vezmu malou na dětský představení do divadla, na tanečky, do kina na Elsu a Annu, na výstavu motýlů do botanický zahrady a nebo do knihovny, jako ona chodí s neteřinkou, a musím říct, že se mi ty představy moc zalíbily.
Jestli mi ale něco na očekávání děvčete udělalo opravdovou radost, bylo to uvědomění si, že by se nám mohl vyhnout lední hokej. Ten my v televizi jako správní Češi samozřejmě sledujeme rádi, Voráčkovi a spol. fandíme a sportování dětí je žádoucí a prospěšné, na tom se asi shodneme všichni, důležité ovšem je si uvědomit, jak zásadní dopad bude mít výběr konkrétního sportu na rodiče. Tak třeba moje teta. Když byl náš bratranec malej, zlákalo ho judo. To bylo naprosto v pohodě. Trenér netrval na tom, aby si mladej hned kupoval kimono, trénovat chodil normálně v tepláčkách, teta ho vozila na tréninky dvakrát týdně v odpoledních hodinách, hned naproti domu dětí a mládeže, kde kroužek probíhal, měli navíc příjemnou restauraci, kde si teta dala kafe, hodinu a půl si příjemně poseděla a pak se jelo domů. Jenže v roce 2011 naši hokejisté na mistrovství světa v Německu završili svůj zlatý hattrick a bylo vymalováno, bratranec nutně potřeboval začít chodit na hokej, judo upadlo v zapomnění (kdyby tak byl ten Krpálek starší!) a pokojíček ozdobily plakáty hrdinů s hokejkami. Teta nyní trávila svá odpoledne a víkendy ve vymrzlých plechových halách, zábly ji ruce a nohy, a největší úlevou pro ni bylo, když mladýho přestal sport s nástupem puberty zajímat.
Hokej není sport jako každý jiný. Zatímco na spoustu sportů stačí začínajícímu adeptovi šortky a tenisky, na hokej potřebujete lední brusle, helmu, hokejku a sadu chráničů, těžko ho budete provozovat v mikině na ven. Ve větších klubech začínajícím dětem první výbavu půjčují, pokud ale bydlíte v malém městě a máte tu smůlu, že se ve vaší blízkosti vyskytuje hokejový stadionek, musíte počítat s tím, že veškerou parádu budete kupovat za svoje peníze. Každá sranda ale něco stojí, takže finanční stránka není hlavní argument. Hokej chce další oběti. Protože led v hale musí být plně vytížen, vaše dítě může chodit trénovat klidně od sedmi ráno, a kdo myslíte, že ho tam poveze? Samozřejmě vy, přece nenecháte chudáka malýho táhnout se s tou velkou těžkou taškou samotnýho ranní tramvají, ve který ještě jezděj poslední opilci a podivný živly. Krom toho je hokej určitě ten nejsmrdutější sport, protože hráči se hezky potí do měkkého materiálu nevypratelných chráničů a ten pot se tam pak rozkládá a smrdí vám po bytě, po chodbě nebo po garáži. Takže kdybysme ještě někdy měli kluka, hokej bysme mu zatajili a zapsali ho na nějakej normální sport, jako je třeba fotbal, atletika nebo basket, a ten basketbal by byl vůbec nejlepší, protože se hraje v hale, kde je teploučko a neprší. Jediný, co by nám to mohlo překazit, by byl případný fenomenální úspěch českého hokejového týmu, něco ve stylu Nagana, protože to bysme doma asi zatajit nedokázali.
Naštěstí nás tohle zatím nemusí trápit, protože (klepu to na dřevo) holčičky ve velkém neshledávají hokej natolik atraktivním, aby se mu chtěly věnovat. Až když jsou starší, začínají dívky shledávat velmi atraktivními hokejisty, ale to bude až za dlouho. Zatím stačí, když si nastuduju na youtube nějaké vlasové tutoriály, abych uměla udělat i jiné účesy, než jsou rozpuštěný vlasy a culík, mám dojem, že se mi to bude hodit. A budu věřit, že ty copánky budu zaplétat s láskou a trpělivostí, tedy vůbec né tak, jak vykonávám všechny manuální činnosti, u kterých je potřeba jemná motorika, že se u toho nebudu rozčilovat a sprostě nadávat.
To ale ještě počká. S nastupujícím létem na mě jde prázdninové rozpoložení, cítím se spokojená, prostoupená sluncem a klidem a jako by všechno bylo tak, jak má být. Akorát Win už si plánuje, jak bude s dceruškou běhat a jak jí v útlém věku začne připravovat na ultramaratony, protože v ženské kategorii je malá konkurence a větší možnost uspět. Snad se do té knihovny vůbec dostaneme.