Vyberte stránku

Byla to naše poslední letní dovolená ve dvou, takže jsem si plánovala vydatný odpočinek před tím, než se můj život začne skládat z přebalování a kojení. Chtěla jsem se především válet na pláži, procházet se vyhřátým pískem, nechat si omývat opálené nohy něžnými vlnkami a večer k chutným pokrmům z plodů moře usrkávat vychlazené limonády na rušné promenádě. Proto si vůbec nedovedu vysvětlit, jak mě napadlo, že bychom mohli jet na dovolenou na polské pobřeží. 

Abych se ospravedlnila, pochopitelné to vlastně je. S rostoucím břichem snáším velká vedra o něco hůř, nechtěla jsem cestou na dovolenou sedět dlouhé hodiny v autě, protože z toho mě pro změnu bolí záda, za každou cenu jsem ale toužila jet k moři, čímž se náš rádius možností zmenšoval. Shodou okolností jsem na instagramu narazila na překrásné fotky z Baltu a když jsem si v knihkupectví koupila i knižního průvodce polským přímořím, bylo rozhodnuto. V knize slibovali dlouhé bílé pláže pod příkrovem borových lesů, divoké moře, dechberoucí přírodu a taky to, že teploty v červenci se pohybují kolem ideálních pětadvaceti stupňů Celsia. Začátkem července jsme proto s Winem vyrazili po svižných německých dálnicích směrem na sever do městečka Svinoústí, které leží v těsné blízkosti německých hranic a stalo se výchozím bodem naší dovolené. 

Sbalila jsem si patery letní šaty, dvoje sandále, tenisky, plavky, lehký svetrový kabátek, kdyby nám počasí náhodou nepřálo, a se sebezapřením jsem do kufru přihodila dvoje těhotenské legíny pro případ, že by bylo opravdu nejhůř a po setmění se ochladilo, ani Win se neobtěžoval s ničím teplejším, než je mikina a dlouhé kalhoty. Ve slamáčku s pentlí jsem ráno prvního dne dovolené nastoupila do auta a jelo se. 

Jak jsme postupovali z vyhřáté Prahy na sever, citelně se ochlazovalo, a když jsme asi po sedmi hodinách cesty přijeli do Svinoústí, přivítalo nás podmračené nebe, devatenáct stupňů Celsia a sluncem spálená tráva, která napovídala, že nedlouho před naším příjezdem musela pobřeží sužovat vlna veder. Cestou na ubytování mi prudký vichr sebral slamák z hlavy a pak jsem si ho nasadila zase až v Praze. Byli jsme nízkou teplotou vzduchu docela zaskočeni, přičetli jsme ji ale na vrub pozdní odpolední hodině a šli jsme na průzkum okolí. 

Moře bylo vážně dechberoucí a přesně takové, jaké slibovaly cestovatelské weby a sociální sítě, vlny vysoké a zpěněné a oblohu křižovali racci velcí jak lodě, bohužel na těch instagramech se na pláži váleli lidé plavkách, nikoliv v bundách. V blízkosti vody bylo velice chladno a silný vítr nám rval slova od úst. Na promenádě jsme míjeli lidi v podzimních kabátech, zahlédli jsme i několik pletených čepic a začalo nám docházet, že místo šortek bychom tady spíše využili větrovku, do apartmánu jsme se vrátili vyfoukaní a ztuhlí chladem a já i nasraná. Win se snažil udržet dobrou náladu a prohlašoval, že za pár dní se určitě oteplí, což jsem ocenila milou odpovědí, že až se tady někdy v srpnu oteplí, tak my už budeme zase v Praze. 

Druhého dne se opět ochladilo a bylo jasné, že tohle nebude dovolená, jakou jsem si vysnila. Podpořila mě zpráva od kamaráda Vládi, který, když viděl mé fotky na instagramu, nestačil se divit: “Jé, vy jste na severu? To je hustý, tam jsem byl jednou s babičkou a s dědou pod stanem v kempu, čtrnáct dní jenom chcalo a děda ještě v tu dobu dost chlastal, vzpomínám dodnes.” Z nás dvou mohl bohužel chlastat jenom Win, kterému chladno ani nevadilo, protože se “aspoň nemusel pařit u bazénu s partou debilů někde v pekle hotelovýho all inclusive komplexu”. 

Pod letní šaty jsem natáhla hřejivé těhotenské legíny a za celou dobu pobytu jsem se jich nevzdala. Win se šel po běhání z povinnosti vykoupat do ledového moře, já jsem se odvážila smočit si nohy až do půli lýtek. Mou mrzutost rozptylovala alespoň snadná dostupnost dobrého jídla – ryby tam měli opravdu výborné a i v dobrých restauracích se dalo najíst za příjemné ceny. Musela jsem se mentálně přeorientovat, že z letní válečky bude spíš podzimní turistika, ale koneckonců, letos jste mohli udělat chybu i v tradičních letoviscích – na novinkách.cz během července postupně psali, že u Šibeniku ve vodě plave žralok, u Dubrovníku hovna a Chalkidiki zasáhla tragická bouře. My jsme měli prostě jenom hnusně. 

Najeli jsme na turistický mód a navštívili Wolinský národní park, kde se dá pozorovat drsné baltské pobřeží a také ohrada s malým stádem zubrů nebo orli mořští, kteří tu hnízdí v několika párech a jsou symbolem parku. Dobrý bylo, že jsem se v polské přírodě vůbec nebála hadů, v takový zimě by totiž stejně nevylezli.  Dvě noci jsme strávili na Helské kose, nádherném 35 kilometrů dlouhém poloostrově, který je ve svém nejužším bodě široký jen 150 metrů a jehož špička je ze tří stran obklopena mořem. Historické rybářské městečko Hel připomíná středomořská letoviska. Jak tam by bylo hezky, kdyby bylo hezky! Protože se ale k chladu přidal i déšť, prohlédli jsme si alespoň záchrannou stanici, kde pracovníci Gdaňské univerzity pomáhají zraněným tuleňům s návratem do moře, a vykoupali jsme se leda v bazénu a vířivce hotelového wellness. 

Předpověď zlepšení neslibovala a my váhali, jestli se předčasně nevrátit domů, byli jsme ale hrdinové a podle plánu vyrazili ještě do Gdaňsku, místních patnáct stupňů s ostrým větrem už ale naše svetry a mikiny nezvládaly, takže jsme si zašli do obchodního centra koupit podzimní bundy, což je rozhodně můj nejoriginálnější suvenýr z letní dovolené. Jinak se ale sluší říct, že Gdaňsk naši dovolenou dost zachránil, protože je to vážně krásný město a protože ve městě se zabavíte i v tom větru a dešti. Kromě nádherného historického centra jsme stihli třeba supermoderní muzeum druhé světové války, ruské kolo a jakožto fanoušci zoologických zahrad i celkem pěknou Zoo Gdaňsk. A samozřejmě jídlo, výborné jídlo na každém rohu. Ryby, kachní maso, pirožky a knedlíčky plněné masem, sýrem, zeleninou a polité smetanou, nezvyklé sladké dezerty. Ve slavné ulici šperkařů mi drahý manžel koupil korále z jantaru, což je nejslavnější místní vývozní artikl, krásně se mi hodí ke všem těm letním šatům, které od návratu do České republiky zase mohu nosit. Poslední den jsme uznali, že ta dovolená přes nepřízeň počasí vlastně nebyla špatná, a že jednou, kdyby bylo hezky, bychom si polské pobřeží možná střihli znova. Jen bychom už lépe sledovali předpověď.

A když se cestou domů už těšíte na letní Prahu, oblíbené podniky a kamarády, se kterými do nich zajdete na kafe, je to dobré znamení, protože to značí, že jste si na dovolené od každodenního života odpočinuli. Win už se těšil do práce, ale já se nejvíc těšila na žižkovské koupaliště Pražačka, kde teď konečně doháním to válení a opalování. A jak je tu krásně.