Je sedmnáctého prosince, tudíž se chýlí ke konci období adventních kalendářů, které moje kamarádky, známé, spolužačky z vejšky i vrstevnice úplně neznámé chystají svým dětem.
Viděla jsem už všechny. Adventní kalendáře z perníčků. Vláčky, v nichž každý vagónek obsahoval překvapení na jeden den. Čtyřiadvacet maličkých domečků poskládaných z papíru, to celé krát dvě (dívám se na tebe, Martino). Girlanda na okno s malými ručně šitými pytlíčky. LEGO adventní kalendáře. Takové, které na každý den obsahují jednu společnou aktivitu. A musím vám říct jedno, ženy: strašně moc vás za tu vynaloženou námahu obdivuju a fandím vám.
Já adventní kalendáře nedělám. Jednak nejsem příliš manuálně zručná, takže se mi nechce vyrábět něco tak pracného. Starší dcera mi vyčítá, že na rozdíl od ostatních maminek jejích kamarádů neumím ani péct krásné dorty, ani šít a ani háčkovat figurky zvířátek, a má pravdu. Já si ve volném čase radši čtu. Zážitkový adventní kalendář by se mi líbil, ale je mi jasné, že v běžném režimu práce a školky bychom neměli šanci zadání plnit. Kromě toho mě dráždí, že se ze mě prodejci snaží před Vánoci vytáhnout další a další peníze, čemuž koncept adventních kalendářů silně nahrává. No a taky se nám v minulosti adventní kalendář příliš neosvědčil.
Moje mamka ho pro holky loni připravila. Sehnala roztomilý dřevěný domeček s šuplíky, do kterých se daly schovat malé dárky. Zabralo jí to dost práce a času, přece jen, vymyslet, co a na každý den připravit, to už chce nějakou fantazii, zejména, když se to má vejít do tak malé zásuvky. Kromě toho to taky bylo docela drahé. Kdyby se všechny ty maličkosti sečetly, vyšla by nám slušná částka. Největší stopkou ale byl přístup samotných dětí.
Ráda bych řekla, že v adventním kalendáři má své místo oříšek, perníček nebo mandarinka. Realita je ale taková, že tyhle potraviny, které byly ještě v minulém století pro děti vzácnou pochoutkou, dnes nikoho neoslní, protože je máme na stole běžně. Mamka dala do adventního kalendáře sponky, gumičky, balzám na rty, nějaké malé hračky – zkrátka maličkosti, které by teoreticky měly děti potěšit. Jenže ono to nefungovalo.
Začátkem prosince dcery otevíraly šuplíčky s nadšením. Jak se ale blížily Vánoce, začaly o kalendář jevit menší a menší zájem a několikrát se stalo, že na něj dokonce zapomněly. Po vybalení dárečku se dostavila chvilková radost, jenže druhý den už ani nevěděly, co dostaly a kde to mají. Zkrátka, dostavilo se klasické zahlcení věcmi.
Bylo mi to líto, ale na druhou stranu, chtít vděčnost po dětech, kterým je pět a tři roky, by bylo hodně naivní, obzvlášť když dostávají každý den dárky, které jsou pro ně víceméně předmětem denní potřeby. Letos jsem tedy vyhodnotila, že s dárečky před Vánoci končím, byť by to byly maličkosti, a adventní kalendář jsem nepřipravovala ani já, ani moje mamka. Holky dostaly na Mikuláše klasický čokoládový, podle kterého si můžou spočítat, kolik dní ještě do Vánoc zbývá, a zároveň se nám doma nepovaluje větší množství zbytečností, než už máme. Ono totiž stačí, kolik se nám jich tu bude povalovat po Štědrém večeru.
A co se týče adventních kalendářů pro dospělé, tak to je věc, kterou vůbec neuznávám, jelikož jsem dospělá a nemusím se každý den odměňovat nějakými nesmysly jen proto, že se blíží Vánoce. Na druhou stranu jsem koukala, že teď už mají adventní kalendáře v obchodech s velkými slevami, takže se možná podívám, protože jíst zlevněný mini medvídky Lindt nebo se patlat produkty z adventního kalendáře Sephora za půlku, to naopak zase tak neodsuzuju.