Je v půlce ledna pozdě na bilancování? Pro mě je to tak akorát. Teprve se začátkem nového roku se můžu v klidu ohlédnout za tím předchozím. A že byl docela náročný.
Po letech naprosté euforie z mateřství, které mě životně ukotvilo, naplnilo a dalo mi jasný směr, kterým se budu pár let ubírat, mě v minulém roce dostihla palčivá otázka: co se mnou bude po pracovní stránce? Co vlastně chci, co mě baví a co si ve své současné situaci můžu dovolit dělat?
Přiznám se bez mučení, během intenzivních mateřských povinností jsem se tím příliš nezabývala. Na plný úvazek (spíš tak na dva plné úvazky) mě bylo potřeba jinde a já necítila chuť ani potřebu se výrazněji pracovně realizovat. Abych ale byla přesná, úplně bez kontaktu s pracovním trhem jsem nezůstala.
Na menší úvazek jsem pracovala od doby, kdy byl starší dceři rok, jednalo se ale pouze o dva dny měsíčně, kdy jsem byla fyzicky na pracovišti, zbytek jsem zvládla z domova. Po této zkušenosti jsem doufala, že bych výhledově mohla vydělávat sama na sebe, a tak jsem si, ještě jako těhotná s druhým dítětem, založila eshop s francouzskou módou. Občas se vyskytla zajímavá zakázka v oblasti mediálního školení, kterou jsem s radostí přijala. Začala jsem čtvrtletně psát do slávistického magazínu Halftime. Nechala jsem se ukecat k předsednictví našeho bytového družstva. A před dvěma lety jsem si vzala klasický poloviční úvazek, který jsem také mohla vykonávat převážně z domova. Vlastně toho vůbec nebylo málo.
Jelikož druhá dcera ještě nechodila do školky, časové vytížení bylo chvílemi hraniční a práce mi zabrala většinu večerů a dnů, kdy dorazila babička. Večerů, při nichž už jsem měla za sebou celodenní šichtu s dětmi a na mém mentálním rozpoložení to bylo znát. S nástupem druhé dcery do školky loni v lednu se situace zlepšila, jenže na mě dopadlo dlouhodobé přetížení a věděla jsem, že se budu muset některých povinností zbavit.
Během jara jsem dospěla k bolestnému rozhodnutí ukončit provoz svého eshopu. Věnovala jsem mu tři roky práce, nadšení, úsilí, péče, kreativity a v neposlední řadě peněz. A zatímco první dva roky nám tržby hezky stoupaly, ve třetím roce provozu se to celé zaseklo, a vzhledem k vložené energii a času a vysokým nákladům na nákup kvalitní módy se provoz zkrátka nevyplatil.
Obrečela jsem to, zvlášť proto, že jsem do eshopu vkládala velké naděje a věřila jsem, že alespoň do určité míry mě časem dokáže uživit. Nakonec zvítězil racionální přístup, který mi velel nechat nefungující projekt za sebou a netopit v něm další náklady, síly a naděje. Lítost už od té doby ustoupila, ale pocit zklamání z toho, že jsem to nezvládla, zůstává doteď.
Na podzim jsem, vyčerpaná neustálými dohady a požadavky členů našeho bytového družstva a hromadou organizačních záležitostí kolem domu začala uvažovat o konci v předsednictví SVJ. Už jen tato představa mi přinesla úlevu, protože tahle povinnost mi od začátku pouze brala a já se dodnes proklínám, že jsem pod nátlakem a s klamným pocitem toho, že to přece někdo udělat musí, na předsednictví kývla. Byla to hořká zkušenost, která mě snad do budoucna naučí, jak říkat NE. Ale možná taky ne, uvidíme!
Koncem roku 2025 mi od zaměstnavatele přišla nabídka začít pracovat na plný úvazek s velkorysou porcí home office, a já ji přijala. Jenže, jak jsem si záhy připomněla, hlavní pracovní poměr je záhul, a to i když můžete pracovat několik dní v týdnu na home office. Mám konstantní pocit, že něco nestíhám, že jsem někde pozdě a že se málo věnuji svým dětem, což mě drásá. Na druhou stranu mě práce baví a ty dva dny v kanceláři si užívám. Zkouším, zda si situace sedne a bude za pár měsíců pro všechny doma lépe snesitelná. Ale možná na to ještě neuzrál čas a já budu muset hledat nové alternativy.
V minulém roce jsem (zase) nedopsala rozepsanou knížku. Pár stránek přibylo, ale k cíli jsem se výrazně nepřiblížila. Je to tristní, když vezmu v potaz, že psaní je činnost, která mě hned po čtení baví úplně nejvíc ze všech. Opět jsem nezhubla (ne že bych se nějak aktivně snažila), ale alespoň jsem začala pravidelně cvičit. Ne moc, ale po večerech u Netflixu si teď párkrát do týdne zvládnu zaveslovat na trenažéru. Už mě nebolí záda. Po pěti letech jsem byla na pravidelné prohlídce u praktika. Nechala jsem si na dermatologii zkontrolovat znamínka. Mám nový brýle. Akorát na tu kontrolu prsou jsem se pořád nedokopala.
Moc se mi nedařilo přidat do svého režimu pohyb na čerstvém vzduchu, který mi dělá tak dobře. A zase jsem nenaučila děti lyžovat. Nemám ale pocit, že by byl rok 2025 špatný. Mám milující rodinu, skvělého manžela a děti, jsme zdraví, spokojení, zvládneme se uživit. Loni v lednu jsme si pořídili malý apartmán v polských Krkonoších a zatím ho úspěšně splácíme. Každý pobyt tam si užívám daleko víc, než jsem čekala, a stává se ze mě regulérní milovník hor. A poměrně úspěšně se snažím udržovat vztahy s rodinou a s kamarády, na které mám zoufale málo času. Za každé domluvené setkání jsem vděčná, o intervalech těch setkání raději ani nemluvím.
Nevím, jestli bude rok 2026 výrazně lepší než ten minulý. Přece jen, já jsem pořád jenom já a už celkem dobře vím, co od sebe můžu čekat. Dávat si velká předsevzetí by nemělo smysl. Co bych ale v tomhle roce chtěla zvládnout, je dělat toho víc jen sama pro sebe, věnovat se věcem, které baví mě. Už šest roků mám na prvním místě někoho jiného, a to se měnit nebude, i tak si ale myslím, že bych si něco jen pro sebe taky zasloužila.