Znáte ten pocit, když něco, co vám ještě nedávno připadalo vtipný, vám nyní zas až tak vtipný nepřijde? Tak přesně to se mi stalo s filmovou adaptací Deníků Bridget Jonesové, což mě dost mrzí, protože tyhle filmy já milovala.
Pamatuju si, jak jsme na druhém díle byly asi před deseti lety s mámou v kině. Bylo natřískáno. V malých městech má kino jeden sál, jeden film tam hrají jednou, maximálně dvakrát, takže když ho chcete vidět, o termínu moc nešpekulujete a prostě jdete. A Bridget Jones: S rozumem v koncích chtěly tehdy vidět všechny ženský z Kostelce.
Děj filmu tady nemusím rozebírat, určitě víte, že významnou komickou linkou Bridgetiných příhod jsou lapálie s matkou, která se jí snaží dohodit jakéhokoliv muže, který má dvě nohy, dvě ruce a nalézá se ve věku mezi dvaceti a pětapadesáti. Tehdy mi to přišlo vtipné a trochu nadsazené, ale víte co? Ono se to fakt děje. Třeba u nás doma.
Začala jsem to pozorovat po rozchodu. Máma byla nejdřív ráda, protože z Davida u nás nikdo moc nadšenej nebyl, jenže jak se interval mé samoty prodlužoval, začala se obávat, že se nevdám, nebudou vnoučata, já zemřu opuštěná ve své garsonce, a než mě někdo stačí najít, sežerou mě vlastní psi. A to je mi teprve krásných pětadvacet, a dokonce ani nevypadám jako parník.
Vážnost situace ilustruje čerstvá příhoda. Na víkend jsem byla doma, protože v Kostelci byly adventní trhy, koncert v kostele a rozsvěcení stromečku. To vše završila sobotní tancovačka v Sokolovně, kam jsme šli pěkně jako rodina, protože jak lépe oslavit příchod svátků klidu a míru, než se zmatlat jak carskej důstojník.
Máma mi nejdřív zkritizovala vlasy, pak oblečení. Neodpustila si dodat, že jestli takhle chodím po Praze, tak už jí je jasný, proč nemám kluka. Taky nechápe, proč se vždycky “narvu do něčeho, v čem ten můj zadek ještě víc vynikne, a copak, do prdele, nevím, že příčný pruhy rozšiřujou?” To, do prdele, vím, ale protože nevážím sto dvacet kilo, myslím, že si je klidně vzít můžu, mami!!!
A co se nestalo. I když jsem měla to “strašný pruhovaný triko ke krku, já ho vyhodim, až ho tady jednou zapomeneš”, ke stolu mě přišel pozdravit kamarád z gymplu, ze kterýho se vyloupal celkem pěknej kluk. Chvíli jsme si povídali a vzpomínali na staré časy. Když odešel, máma mi vynadala, že jsem ho pozdravila “Nazdar, ty vole, to tě ráda vidim”, protože co si o mě teď pomyslí? Pane Bože, co by si asi tak pomyslel, když se známe od třinácti?
Za barem obsluhoval vysoký snědý Kuba, o němž máma prohlásila, že “Ten by se jí ke mně líbil, a navíc si teď koupil byt na náměstí”. Doslova mě DONUTILA, abych ho šla pozdravit, a já jak ten debil šla, a ještě jsem s ním trochu zaflirtovala, aby měla radost. Chudák Kuba z toho byl slušně vykulenej, ale máma se od stolu usmívala jak Škopková na Blaženu, když se jim dostal do spárů Šimon Plánička.
K tomu jsem na zábavě potkala starého kamaráda, s nímž prostě tu hranici kamarádství občas překročíme, no a po lahvi vína to vypadalo, že něco takového proběhne i tentokrát (kamarád se mámě samozřejmě líbí, protože je slušný, má auto, barák a dokonce lítá na dovolenou na Maledivy, takže máma nechápe, že jsem tak blbá a ještě jsem ho neklofla). Trochu jsme se k sobě na parketu lísali, ale kolem třetí jsem si všimla, jak se táta zvedá, že se jde domů, tak jsem se s Martinem rozloučila.
Od stolu už se ale táhla jenom ohnivá čára, jak naši pálili ze sálu, doběhla jsem je až venku a překvapeně se ptala, proč mi jako neřekli, že jdou. No a máma, chichi chacha, že mi nechtěli kazit večer, “když jsme se s Martínkem tak pěkně bavili, a proč spolu teda nechodíme, dyť je to takovej hodnej kluk a vůbec”.
“Ježiši, mami, o to se vůbec nestarej!!!” A ona byla ještě dotčená, že si šlapu po štěstí a abych jednou nazaplakala, počkej počkej.
Přišla neděle a máma mě měla dovézt na vlak. Nádraží není daleko, ale doma mě naložili jídlem jak na výpravu do divočiny, takže se odvoz hodil. Donesla jsem si tašky dolů. Ondra od sousedů se právě chystal k odjezdu. Po chvíli přátelského rozhovoru mě máma narvala k němu do auta a přesvědčila ho, aby mě na ten vlak odvezl, a že si aspoň můžeme popovídat, když jsme se tak dlouho neviděli, mrk mrk.
Domů teď nějakou dobu zase nepojedu.
Jak si moje máma myslí, že žiju. Přitom je to blbost, nemám ani krb, ani televizi.
Jo, a ještě jsem si vzpomněla… Tenkrát při odchodu z kina jsme se ve foyer zapovídaly s máminou kolegyní, chronicky single ženskou, která po filmu odcházela s nadějí, že si toho svýho Marka Darcyho taky ještě někde najde, “i když jí je pětatřicet a má zadek jak Brazílie”. O deset let a deset kilo později je tato žena stále sama. Jasný důkaz, že popkultura lže a nemá cenu živit v sobě marné naděje.