Miluju televizi. Zvláštní, takhle to napsat na blog, který jsem kdysi v minulém životě pojmenovala Divoké deníky. V minulém životě, v němž jsem televizi ani neměla, protože jsem žila zajímavý život a po večerech jsem měla k dispozici daleko lepší zábavu, než je sezení na gauči u seriálů. Taky jsem neměla peníze, abych si televizi koupila, tento důvod jsem však většinou neuváděla. Jak ale zpívá Bob Dylan a ještě lépe Peter, Paul a Mary – The Times They Are a-Changin‘, takže teď na tom gauči sedím nebo ležím moc ráda a po náročných dnech na hřišti se v unavených večerech probírám nabídkou streamovacích gigantů. 

Streamovací giganty máme předplacené všechny, takže už sice nežiji nespoutaný a zajímavý život mladého člověka, zato si mohu dovolit platit předplatné Netflixu, což je rozhodně příjemné. Díky tomu nechávám svůj mozek po celodenním stavění dupla a přehrávání nejlepších pasáží z Malé mořské víly relaxovat i večer (dobře, často si i čtu). Jakkoliv jsou moje nároky na knihy vysoké, mé nároky na televizní tvorbu jsou nízké tak, že pod laťkou už je pouze seriál Zoo a Výměna manželek, a to ještě proto, že vysmívat se lidem, kteří jsou chudí a nemají na nové zuby, mi připadá neetické. I tak mi můj vkus skýtá širokou manévrovací plochu.

Po jednom extrémně náročném dni plném vyjednávání o nutnosti si obléct ponožky a tepláky a po čtyřech hysterických záchvatech, z nichž jeden byl můj, jsem se v osm večer už v klidu a o samotě probírala nabídkou v touze najít něco uklidňujícího, romantického, vizuálně přitažlivého a přiměřeně dramatického. Od vydání Královny Šarloty už uteklo mnoho vody a já toužila po něčem podobném, načež mi Netflix na základě mých preferencí a děl zhlédnutých v minulosti nabídl seriál Cizinka. 

Mou první reakcí bylo “Jak to, že jsem to ještě neviděla?” Seriál z prostředí skotské vysočiny, cestování časem, krásní herci a ještě krásnější scenérie, romantická zápletka, rozpolcenost mezi dvěma muži a již sedm řad po solidních třinácti nebo šestnácti (!!!) epizodách mě k tomuto dílu měli přitáhnout již dávno. Pohodlně jsem se usadila, uvařila jsem si čaj a zábava započala. 

Přiznávám se, očekávala jsem hodně. Přesněji řečeno, očekávala jsem příjemné kostýmní drama v pěkných kulisách, obnažené svalnaté mužské nohy v kiltech a muchlovačky v korzetech na kožešinách. Místo toho jsem dostala: Scénu z lovu, ve kterém divoký kanec rozpáral břicho jednomu z lovců, kterýžto následně zemřel v bolestech a vyhřezlých vnitřnostech. Bičování zobrazené tak naturalisticky, až se mi dělalo špatně. Dítě přibité za ucho k pranýři, které si muselo samo utrhnout ušní boltec, aby se osvobodilo. To bylo jen prvních šest dílů. A já se ptám, kdo z Netflixu nastavoval tento algoritmus? Kdo vyhodnotil, že by se mi toto mohlo líbit? Pravda, tuším, že v osmém dílu jsem se nějaké té muchlovačky na kožešinách konečně dočkala, vzhledem k prožitým hrůzám to však bylo zoufale málo a nemohlo to zhojit rány v mém srdci. Ve sledování seriálu jsem se rozhodla prozatím nepokračovat a pro srovnání tlaku jsem si raději znovu pustila Panství Downton, pěkně od prvního dílu. Dle mého odhadu mi to vystačí tak akorát, než v prosinci dorazí čtvrtá řada Bridgertonových. 

O víkendu se mi manžel smál, že je zvláštní, že jsem bývala taková cool holka, kdežto teď je ze mě úplná máma kvočna. Naštvala jsem se na něj, ale jenom trochu, protože jsem zrovna měla plnou pusu banánového chlebíčku, který jsem odpoledne upekla z kvalitních surovin v domácí pekárně, a koukala jsem na rustikálně idylickou Annu ze zeleného domu. 

Byla jsem cool holka, a už nejsem. Taky jsem mívala kapelu, která sice nebyla slavná, ale zase byla dobrá, což se o spoustě slavných kapel říct nedá. A taky jsem dokázala přečíst knížku za víkend, během volna jsem navštěvovala evropské metropole a chodila jsem na všechny pražské výstavy a dvakrát týdně na koncert. Ale protože je čas sít a čas sklízet, teď zrovna cool nejsem ani trochu, a jsem překvapená, jak málo mi toho chybí, starám se o dvě malé lidské bytosti, kterým chci zajistit co nejlepší start do života, tak, aby z toho mohly těžit ideálně po celý dlouhý život, občasný volný čas bez dětí trávím prací a sledováním seriálů a chodím na knižní klub žen na rodičovské dovolené. 

No a co. 

Kapelu už asi mít nebudu, určitě neprocestuju všechna místa, kam jsem se kdysi bláhově chystala, ale na ty koncerty, na ty se už pomalu začínám zase těšit. A do té doby mi nechte můj ovladač na televizi a kartičku do knihovny. 

Pokud vás moje příběhy baví, nyní mě můžete podpořit i tady a koupit mi kafe.