K novoročním předsevzetím mám ambivalentní vztah. Samozřejmě i já bych ráda byla novým, lepším člověkem a do začátku roku si nadělila zdravější životosprávu, krásnější tělo, intenzivní výuku dalšího světového jazyka a lepší zvládání vzteku, na druhou stranu ovšem ve dvaatřiceti letech už dobře znám své limity a lepší, ale i ty horší stránky své osobnosti, a tak je mi jasné, že většina mých předsevzetí je odsouzena k neúspěchu.
Letos tedy neplánuji zhubnout, protože strašně ráda jím, vařím, navštěvuji gastronomické podniky a hovořím o jídle, a taky nevím, jestli se s např. s přerušovaným půstem slučuje představa dvou deci vaječňáku před desátou večerní, francouzsky se asi taky nenaučím, protože můj volný čas za týden se počítá na jednotky hodin, které chci s dovolením věnovat zahálce, a tu knihu taky zase nevydám, důvod viz předchozí bod. Letos si dávám jen jedno předsevzetí. Je realistické, splnitelné, bude mi dělat radost a ne, nejedná se o to, že chci navštěvovat více nových gastronomických podniků, kde bych mohla zase jíst. Tak tedy: V roce 2023 budu číst víc kvalitní literatury.
Čtení je dlouhodobě činnost, kterou mám ráda nejvíc ze všech svých volnočasových aktivit. Baví mě číst knihy, číst si o knihách, psát čtenářský deník, kupovat knížky, chodit do knihovny a taky o knihách debatovat. Loni jsem spoluzaložila čtenářský klub pro matky na mateřské dovolené, kde se každý měsíc scházíme a debatujeme nad předem vybranou knihou, zatímco si naše děti hrají v dětském koutku. Měly jsme dokonce i vánoční večírek, bohužel když jsem mámě do telefonu nadšeně vyprávěla, že se na něj večer chystám, strašně se smála, že takovej večírek knižního klubu bude určitě vodvaz, a že se diví, že nechodím taky na bingo. To ještě nevěděla, že chceme založit i klub deskových her.
Až na těch několik pečlivě vybraných knih pro knižní klub byl můj výběr čtiva pro rok minulý poněkud chabý. Pod tíhou nepříliš šťastného světového dění jsem podvědomě tíhla k únikové literatuře, přečetla hromadu fantasy, young adult románů a dokonce i pár kousků, které by se daly nepokrytě zařadit do červené knihovny. Žádným z těchto žánrů apriori nepohrdám, jednou za čas jsem po nich ráda sahala vždycky. Čtou se snadno, stránky odsýpají jedna za druhou, přinášejí odpočinek a rozptýlení. Jenže to je právě ono. Já od literatury nechci, aby byla odpočinková. Co si budeme povídat, moje denní intelektuální zátěž na mateřské není velká, a odpočinout si můžu u seriálu na Netflixu, na který do týdne zapomenu. Od literatury jsem ale vždycky chtěla něco víc. Literatura mě má nutit přemýšlet, formovat si názory, vyvolávat ve mně vnitřní debatu, otevírat nové obzory. A to se mi loni až na výjimky nestávalo. Proodpočívala jsem se celým rokem a nad seznamem přečtených knih jsem měla v prosinci pocit plytkosti, někdy až ztráty času.
Dala jsem si tedy předsevzetí, že letošní rok budu dávat přednost kvalitě před kvantitou a najdu opět radost z toho, že můžu nad knihou přemýšlet. Nádavkem jsem v prvním lednovém týdnu z gruntu uklidila naši přetékající domácí knihovnu a našla jsem dost sil vytřídit knihy, ke kterým už se vracet nebudu a jejich skladování doma je nadále zbytečné. Uvolněná místa jsem, nepřekvapivě, opět zaplnila knihami, které jsem si pořídila k Vánocům. Uklizená knihovna ve mně probouzí radost pokaždé, když kolem ní projdu. Často se u ní zastavuji, sahám na hřbety knih milovaných i těch ještě nečtených a těším se na ty magické okamžiky, kdy jednu knihu dočtu a budu moct učinit volbu, jakou knihu rozečtu jako další.
A konečně věřím, že tohle předsevzetí by mi mohlo vydržet déle, než do začátku března.