Před pár týdny jsem randila s moc pěkným klukem. No, randila… Románek odstartoval jedné soboty začátkem září. Bylo ještě pěkně a my jsme se se Sisinou válely na dece ve Žlutejch lázních, úplně náááhodou kousek od beachvolejbalového hřiště, kde se potili polonazí mladí muži. Vysocí a osvalení polonazí muži, to nás vždycky přitáhne.
Sisinu zaujal blond krasavec s postavou řeckého boha, já jsem se zhlédla v exotičtějším typu. Pamatujete si ještě na mistrovství světa v ragby? Každej, koho znám, fandil All Blacks, a tenhle kluk vypadal jako ukázkovej člen novozélandského nároďáku. Dva metry vysokej, kakaově hnědej, veliký ramena a indiánský rysy. Očumovaly jsme tam asi dvě hodiny, hoši na nás v průběhu začali halekat (jiný holky tam nebyly), a když dohráli, šli jsme všichni na pivo a proběhla i výměna kontaktů.
Jenže Indián se neozval a já na něj pozapomněla. Proto jsem byla dost překvapená, když mi po dvou měsících (!!!) přišla esemeska, jestli půjdu na víno. Byla jsem trochu uražená, že si na mě vzpomněl, až když neměl do čeho píchnout (doslova), ale pak jsem si vzpomněla na ty velký svalnatý záda a milostivě jsem svolila.
Randíčko bylo fajn, zjistila jsem, že Indián je opravdu z Nového Zélandu, v Praze žije už několik let a pracuje tu pro nadnárodní firmu na blíže nespecifikované IT pozici. Krom toho, že je Indián super kus, je i chytrej a vtipnej, mluví roztomilou lámanou češtinou, bohužel ale své kvality dobře zná. Ne, že bych neměla ráda sebevědomé muže, lehká směs namachrovanosti a arogance mi připadá VELMI přitažlivá, ale co je moc, to je moc.
Během našeho posezení neměl můj společník problém vyprávět, že: Když jsou někde v baru, kamarádi ho posílají jako návnadu, aby jim přivedl ke stolu vyhlédnuté dívky. Když ve volných chvílích doučuje angličtinu, musí si už brát jako studenty pouze muže, protože holky mu vždycky skončily v posteli. A i z toho důvodu už doučuje zásadně po kavárnách, ne u sebe doma (nevím proč, když už má jen ty kluky, asi se bojí, aby po něm nevystartovali i oni).
Jo, asi má právo bejt namachrovanej, a to víte, že se mi líbilo, jak na něj zíraly všechny servírky, a jak tím pádem zíraly i na mě a určitě si říkaly, že na něj nejsem dost hezká, ale mám dojem, že aspoň na prvním randíčku se mohl trochu mírnit.
Nechala jsem ho, ať mě doprovodí před barák (seděli jsme v baru kousek od ulice, kde bydlím), a na rozloučenou dostal pusu. Byl trochu vykulenej, že ho nevezmu domů, ale vzal to sportovně.
Moc jsem nečekala, že by naše seznamování dále pokračovalo, ale v Indiánovi se probudila lovecká vášeň a začal mě po esemeskách směřovat k dalšímu setkání. Lépe řečeno, uháněl mě jak o život, a tak jsem po týdnu usilovného ostřelování souhlasila, aby večer přišel ke mně.
Hele, já vím, že se s klukem nemám vyspat na druhým rande. Ale bylo mi jasný, že Indián stejně jen hledá, kde je tady kempink, a že z toho žádná láska nebude. Chtěla jsem si aspoň pomazlit ty krásný velký ramena, záda, ruce, pevnej kulatej zadek, panebože, a to břicho, to břicho. A taky mě prostě zajímalo, jak na tom bude jako muž.
S přihlédnutím k jeho celkové tělesné konstrukci jsem si říkala, že to nemůže bejt špatný, jenže jsem měla na paměti toho tenistu, co mi o něm vyprávěla Sisina. Ten byl sice taky krásnej, ramenatej a vysportovanej, ale když přišlo na věc, tak toho s malým kašpárkem fakt moc neuhrál. Což bylo pro Sisinu velký zklamání, něco jako když dítě najde pod stromečkem krabici, těší se, že to bude ten pořádnej tvrdej dárak, lego nebo panenka od Mattela, ale rozbalí to, a jsou tam ponožky. No to se ti chce normálně brečet.
Byla jsem tedy v napětí, když jsem si ten dárek večer rozbalovala. Ale protože jsem byla celý rok hodná, měla jsem štěstí. Žádný ponožky to nebyly.
Tak veselé Vánoce! Doufám, že jste včera pod stromečkem našli jenom ty tvrdé dárky.