Asi před třemi týdny jsem si málem zlomila nohu, což se mi stalo proto, že jsem kráva. Jenom úplná kráva se totiž po náledí pohybuje způsobem v levé ruce taška s notebookem, přes pravé zápěstí kabelka, v uších sluchátka a oči upřené na mobil v pravé ruce. No, nevyplatilo se mi to, smekla jsem se uprostřed nepříliš frekventované ulice. NAŠTĚSTÍ nepříliš frekventované, protože jsem zvláštním způsobem upadla na koleno, což mě na chvíli úplně vypnulo, takže jsem si s bolestivými zvuky poseděla na kraji ulice a nezvedala jsem se.
Zatímco jsem se válela po zemi, prošli kolem mě tři pejskaři. Ani jednoho nenapadlo se zeptat, jestli mi něco je, o pomoci nemluvě. Byla jsem z toho dost překvapená, tím spíš, že jsem nevypadala jako nalitej somrák, kterej si ustlal na zemi po tahu, a tím spíš, že jedním z oněch pejskařů byla bába od nás z baráku, se kterou se zdravím a která mě stoprocentně poznala. No počkej, ty stará ježibabo, až zase půjdeš s těžkejma taškama a budeš po mně chtít, abych ti podržela dveře.
Během kulhání na tramvaj jsem nohu trochu rozchodila, odjela jsem na schůzku, kde to taky ještě šlo, protože jsem seděla, horší bylo, když jsem se pak po dvou hodinách musela zvednout a vrátit se do kanclu. Nohu už jsem měla nateklou a v koleni mi začínalo nepříjemně tepat, což pokračovalo i v práci, po dalších dvou hodinách už jsem u stolu skučela bolestí a moji drazí kolegové se mi posmívali, jestli náhodou neumřu, což mě, vzhledem k tomu, že to fakt bolelo, dost štvalo. Chtěla jsem jít domů a v klidu brečet, kluci ke svému štěstí záhy usoudili, že si fakt nedělám srandu a Pavel mě služebním autem odvezl domů (odvoz do nemocnice jsem hystericky zamítla).
A tam to teprve začalo. Doma nemám žádná opatření pro případ zranění, protože obvykle se hýbu spíš opatrně a úsporně, tudíž jediným léčebným prostředkem v mém bytě byla mražená zelenina a zažloutlé obinadlo. Ležela jsem na gauči s tajícím pytlem směsi pro pánev wok na oteklém koleni a litovala se, zavolala jsem mámě, což trochu pomohlo, protože uznala, že jsem chudáček, pak jsem zavolala Sisině, což taky trochu pomohlo, protože mi slíbila přinést ibalginy a hojivé masti, a pak jsem se až do jejího příchodu dvě hodiny snažila kvalifikovat na olympiádu v bulení.
Po návštěvě Sisinky a aplikaci mnoha ibalginů a hojivých mastí jsem se srovnala a druhý den jsem šla normálně do práce. No, normálně… Ploužila jsem se mezi stoly a nohu jsem táhla za sebou, což samozřejmě neuniklo Hulkovi, který se mě ptal, jestli jsem s tím byla u doktora, a když jsem řekla, že ne, tak se uplně vyděsil. Vysvětlovala jsem, že je to přece jen naražený, a s tim by mi doktor stejně nic neudělal, a že to za pár dní přejde samo. Chvíli jsme se dohadovali a Hulk pak dal pokoj, jenže asi za hodinu zase přišel a začal mi klást podivné otázky.
“Hele, Divoká, máš nějakej svůj byt, nebo třeba auto?”
“No… mám byt, teda není můj, ale víš jak.”
“Dobře dobře, to nevadí. Staráš se o něj? Uklízíš si tam, máš kytičky?”
Zamyslela jsem se, jestli mu třeba Sisina včera mohla vykecat, jakej bordel u mě panuje a že všechny kytky mi do týdne chcípnou, ale odvážila jsem se zariskovat.
“Samozřejme, že si tam uklízím a starám se o kytky.”
“Krása. A cítíš se tam dobře? Je ti příjemně, když přijdeš večer domů?”
“Jasně, že jo, proč se ptáš?”
“Protože tvoje tělo je taky takovej tvůj byt, a ty v něm budeš bydlet celej život, tak si dojdi do nemocnice, protože co když ti včera v koleni praskla nějaká chrupavka? Svaly kolem teď musejí převzít její funkci, takže se budou neúměrně namáhat, z toho tě začne bolet celá noha, pak i záda, a nakonec budeš mít celoživotní zdravotní problémy a už se na to nikdy pořádně nepostavíš! Já to vím mooooc dobře, protože jsem si prošel už hodně zraněníma, a fakt se to nemá podceňovat! A počkej, až pak budeš skučet Hulku, Hulku, prosím, dej mi číslo na toho tvýho doktora! Jenže pak už to vyšetření nebude stát dva tisíce, ale třeba dvacet!”
“Počkej, chceš mi říct, že vyšetření u tvýho doktora stojí dva tisíce? No to ani náhodou, nikam nejdu a nech mě bejt!”
Hulk dotčeně odešel a podle výrazu jsem hádala, že by měl radost, kdyby mi noha upadla a tím by došlo na jeho slova, jenže jsem musela uznat, že by asi mohl mít pravdu, protože je celoživotní sportovní šílenec, co si dává atletiku i zápasy v kleci, a v duchu jsem si stanovila, že jestli to do příštího týdne nepřestane bolet, tak si s tím fakt zajdu.
Bolet to nepřestalo, jenže následoval výlet do Říma a já moc nestíhala, takže jsem v práci před Hulkem hrdinně předstírala, že běhám jako srnka a že mě noha vůbec nebolí.
Řím mě dočista vyléčil, asi mohu děkovat sprintům po městě, ke kterým nás nutily Sisi s matkou první den, koleno si zřejmě hodně rozmyslelo, jestli nechá veškerou práci na okolních svalech, a v tom stresu po pětadvaceti kilometrech za tři hodiny raději zapadlo na své místo, chrupavka nechrupavka. A ani jsem nemusela k doktorovi.
Už je týden po návratu a na zranění jsem si skoro ani nevzpomněla. Včera jsem ale v práci musela přerovnat nějaké kabely pod stolem a neopatrně jsem doklekla zrovna na TO koleno. Dost to zabolelo a Hulk u protějšího stolu po vzoru Kodeta ve filmu Pelíšky vítězoslavně zařval “Hekla jsi, hekla jsi!!!” a začal lovit číslo na svého doktora. Mohu jen doufat, že vyšetření mě nyní nebude stát těch dvacet tisíc…