Mamka měla narozeniny a protože často naléhá, že by si ráda udělala výlet do Prahy, třeba s kultůrou nebo tak, vymyslela jsem pro ni program. Pod pojmem “kultůra” si mamka představuje procházku po vyšehradském hřbitově (prý by jí tentokrát stačily i Olšany), kde by mohla korzovat mezi hroby, pročítat nápisy na náhrobcích a nasávat melancholii. Její nadšení nesdílím, na hřbitovech se mi dělá blbě ze smradu zahnívajících kytek a když vidím plastovou “výzdobu” z polské tržnice, chce se mi zvracet dvojnásob, takže jsem zakoupila dva lístky do divadla Ungelt. Bylo mi jasné, že druhý lístek využiji já jakožto doprovod, proto jsem vybrala něco, co by se nám dle mého mínění mohlo líbit: hru Kurtizána v hlavní roli s Chantal Poullain, aneb kterak se stárnoucí prodejná žena zamiluje do mladého zajíčka.
Lístky jsem bohužel kupovala s velkým předstihem a tak se stala nemilá věc – termín představení se vinou mé nepředvídavosti kryl s termínem zápasu Sparty v Evropské lize, která přes Krasnodar postoupila a která měla ve čtvrtek hrát doma s Laziem Řím.
Bojovala ve mně touha být na stadionu s láskou k rodině a dojmem, že když jsem mamce divadlo slíbila, měla bych termín dodržet. Přesvědčila jsem samu sebe, že Letná bude stejně na tu slávu vyprodaná a že se v divadle budu moct po očku koukat v mobilu na onlajny.
U oběda na mě ale kolegyně vytasila dva lístky, že prej ona nemůže a že si je partneři neodebrali, takže nám lístky zbyly, navíc úplně zadarmíčko, a že ona ví, že já fotbal ráda. Bylo to pro mě velké pokušení. Napadlo mě, že bych lístky do divadla vyměnila za lístky na Spartu a mámě to oznámila jako překvápko, to by se jí ale asi moc nelíbilo, a tak jsem začala kalkulovat, za jak dlouho bychom asi zvládly přesun z divadla na Letnou, když divadlo začíná v sedm a trvá dvě a půl hodiny i s přestávkou, a Sparta hraje od devíti, no vycházelo mi, že na druhej poločas už bychom mohly sedět v hledišti, jenže máma mi psala, že si na to divadlo koupila nový lodičky, a přece jen byla ještě zima, takže by přesun přicházel v úvahu jedině v případě, že by ty lístky byly do VIPu k Lafatovejm (a to nebyly). S těžkým srdcem jsem je tedy odmítla.
Máma dorazila ve tři hodiny odpoledne a byla dost překvapená, že na mě doma narazila. Ona totiž plánovala, že mi, ještě než přijdu, důkladně uklidí byt, což já dle jejího názoru nedělám, protože jsem “bordelář, kterej v tom humusu jednou shnije, a kterej si ani neuvaří a radši utrácí peníze za obědy po hospodách, no s tebou to jednou ňákej chytne”.
Pučilo ve mně rozhořčení a začal se hlásit známý tlak na hrudi, který ke mně někdy při komunikaci s matkou přichází, nicméně jsem polkla, uvařila mamince kávu a chovala se jako hodná dcera, což znamená, že jsem ji nechala páchat úklidové zlo ve své koupelně a pohotově jsem plnila její pokyny. Bouchla jsem až ve chvíli, kdy mi vystříkala koupelnu savem, ačkoliv moc dobře ví, že smrad sava nesnáším jako máloco v životě a že se mi z toho spouští dávivý kašel. Odebrala jsem se z bytu do přilehlé putyky, kde jsem přečkala nejhorší, máma zatím dokonala dílo zkázy, po kterém doma půl roku nic nenajdu, a šlo se do divadla.
Jako první jsme zamířily do divadelního baru, který jsme ohodnotily kladně – víno bylo správně vychlazené a chlebíčky delikatesní. V hledišti jsme podle drtivé převahy návštěvníků pozdně důchodového věku zaznamenaly, že divadlo je oblíbené zejména starší generací, a starší generace defilovala i na jevišti.
Do divadla moc nechodím. Mám dojem, že pět až sedm stovek za lístek se dá utratit poněkud užitečnějším či zábavnějším způsobem, ale zhruba jednou za rok dostanu záchvat kulturnosti a pár představení si vyhlédnu. Většinou mě ale moc nenadchnout. Neříkám, že vždycky. Pár roků nazpět jsem navštívila představení Heda Gablerová ve Švandově divadle, na jehož konci jsem nad osudem hlavní hrdinky ronila hořké slzy, tak mě to vzalo. To se bohužel u Kurtizány nestalo.
Tak zaprvé, já vím, že Chantal je Francouzka. Jenže už tady žije zhruba třicet let a, ježišmarjá, neříkejte mi, že se nemohla naučit líp česky? Na svým přizvuku si postavila kariéru, ale mně to trhalo uši. Zadruhé, vztah mezi ní a hlavním mužským hrdinou jsem jim nevěřila ani pět minut. A všimli jste si, jak všichni na divadle strašně přehrávaj? No tak tady taky. Po půlhodině představení mě začal bolet zadek, měla jsem žízeň a začalo se mi chtít čůrat. Sál je navíc umístěn v suterénu, takže jsem neměla signál a nemohla jsem kontrolovat, jak hraje Spartička. Podívala jsem se na mamku a všimla jsem si, že má stejné příznaky, jako já – ne teda, že by jí tak trhala žíly Sparta, ale ošívala se, křížila nohy, nové lodičky ji očividně tlačily a začala mít hlad. O přestávce nenápadně navrhla, že “Jestli chci, klidně můžeme jít domů”, to jsem jí ale nedovolila a představení jsme dokoukaly do konce. Za pět set a domů po přestávce? No to v žádným případě.
Večer jsme zakončily ve stejné hospodě, kde jsem se odpoledne ukrývala před savem. Daly jsme si burger a hranolky a usoudily jsme, že to nebylo tak špatný, nicméně že příště možná dáme radši ty hřbitovy. V hospodě měli televizi, takže jsme shlédly druhý poločas zápasu, ve kterém Sparta uspokojivě remizovala 1:1.
O týden později Sparta na půdě Lazia zvítězila 3:0. Měla jsem radost, že to tak dopadlo, a taky jsem měla radost, že jsme si pro tu dovolenou v Římě vybraly s holkama lednový termín. Mám podezření, že kdybychom tam byly teď, určitě by nám italští majitelé naházeli do pokoje hady…