Minulý týden vyslal Náčelník mě a Mácu na služební cestu do Ostravy. V Ostravě jsme měli navečer splnit pracovní povinnosti, přespat v hotelu a ráno se vrátit do Prahy. Ani jednomu z nás se nechtělo strávit čtyři hodiny za volantem jízdou po D1, takže bylo v plánu jet RegioJetem a po cestě se ve vlaku koukat na filmy, číst si a ochutnávat jídelní nabídku (sushi set za krásných osmdesát korun a drobenkový koláč za devět). Já jsem navíc v Ostravě nikdy nebyla, takže jsme chtěli vyrazit s předstihem a projít si město, Ron nám na večer doporučil několik hipsterských podniků a my se na ten výlet dokonce začali těšit.
Jak už to bývá, dva dny před odjezdem plány padly. Rozhodlo se, že do Ostravy pojedou dvě party, takže se všichni vejdeme do jednoho auta, tudíž můžeme jet hned v noci zpět a ušetříme firmě peníze za hotel a jízdné. No bylo nám jasný, že ten výlet teda taková sláva nebude, doufali jsme ale v brzký příjezd do Ostravy a v to, že se aspoň stihneme projít centrem a dát si někde dobrý kafe.
Druhou partu tvořili Mazda a Cvak. Nejstarší člen výpravy a otec dvou dětí Mazda se zodpovědně ujal řízení a Máca s Cvakem mě gentlemensky nechali sedět na sedadle spolujezdce. Tušila jsem, že v přítomnosti druhého týmu nebudeme s Mácou moct drbat nepřítomné kolegy, takže jsem alespoň nabalila hodně jídla, aby nám ta cesta lépe ubíhala. Máca měl podobný nápad a už při setkání mi vrazil do ruky velké karamelové Magnum s polevou z hořké čokolády, které jsem začala za chůze konzumovat. V garážích Mazda přísným hlasem oznámil, že v jejich autě se nejí, nepije, nezpívá a nemluví do řízení. Zjevně narážel na mé Magnum, jenže já jsem se bránila argumentem, že nejím, ale lížu, a že se to nepočítá, a že jestli si myslí, že tady celýho toho nanuka vyhodím do popelnice, tak se asi zbláznil. A že jestli si myslí, že teď budeme půl hodiny čekat, než to dolížu, tak se zbláznil podruhý, protože nám ubíhají cenné minuty. Díky mým neprůstřelným argumentům jsem usedla na přední sedadlo i s nanukem, k nohám jsem si strategicky umístila zvláštní papírovou tašku s jídlem a jelo se.
Pár metrů od garáže jsem se snažila nainstalovat do autorádia flešku s hudbou, kterou jsem nahrála speciálně na dlouhé cesty a která obsahuje mix svižných písní pro dobrou náladu i melancholických songů pro noční řízení. Mazda mi to zatrhl a naladil stanici Český rozhlas Dvojka. Natruc jsem vytáhla termosku s čajem (čerstvě připravený černý assam s kapkou citronu) a začala ho rozlévat do plastových kelímků, které jsem nechala kolovat po autě. Mazda mi vyhrožoval, že jestli do prdele někde něco vyleju nebo mu zajebu auto od jídla, tak mě vysadí na výpadovce do Polska, kde už mě nikdy nikdo nenajde.
Mazda mluví neobyčejně sprostě, ale nemyslí to zle. Cesta pro mě měla edukativní význam, protože jsem se naučila spoustu nových sprostých slovíček a frází, tak například:
Aspoň se tam nebudeme zbytečně ondit! – Překlad: Je dobře, že nepřijedeme moc brzy, abychom tam zbůhdarma nečinně neseděli.
Doufám, že to namrdáte rychle, ať můžeme jet! – Je potřeba, abyste s prací příliš neotáleli.
Vyprcál – Hloupý člověk, špatný řidič.
Vykunděné – Nešikovné, špatné, nepotřebné.
Vychcánec – Zchytralý, nečestný člověk.
Dojí jak sviňa – Hustě prší.
Dál už raději pokračovat nebudu, stačí když řeknu, že abychom se vyhnuli zácpě, místo po D1 jsme jeli okrskami, kde bylo vyprcálů, zkunděnců a vychcánců nemálo. Když jsme s Mácou dopili čaj a snědli nanuky, obložené chleby, nakrájené okurky, čerstvé blumy, polomáčené sušenky a každý po dvou čokoládových bonbonech, vyčerpali jsme tím veškeré možnosti zábavy a Máca usnul. Nejmodernějším hitem, který hráli na Dvojce, byla píseň Byl jsem dobrej od Vladimíra Mišíka, kterou jsem si s rádiem nadšeně zazpívala nehledíc na Mazdovy výrazy. Následující hodinu jsme museli poslouchat jakousi politickou debatu, kterou mi Mazda zakázal přeladit, protože “pán řízení je i pánem autorádia”, takže jsem se dle Mácova příkladu snažila usnout.
Do Ostravy jsme dorazili brzy. Protože dojilo jak sviňa, nešli jsme ani na procházku do centra a dvě hodiny jsme se ondili v trapný kavárně hotelu Clarion, která nebyla ani trochu hipsterská a ze který byl výhled maximálně tak na nový fotbalový stadion. Ještě v noci jsme se vydali nazpět a Mazda byl opět pánem autorádia, takže jsme vyslechli tu samou politickou debatu jako cestou tam, tentokráte ze záznamu. Ani teď ji Mazda nechtěl přeladit, protože “když jsme jeli tam, tak tys to celý prokecala a já z toho měl leda hovno.” Nedá se ovšem upřít, že teď mám jasno, koho bych volila na post senátora Ústeckého kraje. Škoda jen, že bydlím v Praze.