V pátek odpoledne jsme s Felixem zkoušeli u mě doma, a protože se nám zadařilo a složili jsme jubilejní desátou píseň, usoudili jsme, že je potřeba to trochu oslavit. To, že jsme se rozhodli vyrazit ven, se mi náramně hodilo, protože jsem měla na pozdější hodinu domluvené randíčko s klukem, kterého jsem před týdnem poznala na baru. Byl to výběr z hroznů, takže jsem se na něj celkem těšila („výběr z hroznů“ jsou zpravidla pánové, kterým dáte svoje telefonní číslo zkraje večera a kteří jsou na úrovni, protože vám při seznamování ještě alkohol neotupil smysly, naopak těm, se kterými se sťuknete nad ránem, se říká „pozdní sběr“, a to už taková hitparáda nebývá).
Po zkoušce jsem teda poslala Felixe do hospody na rohu napřed a pod záminkou telefonátu mamce jsem se doma rychle vysprchovala, vyžehlila si šatičky a vybrala hezký kalhotky (jasně, že nic nebude, ale vzít si na rande pěkný kalhotky, to je prostě slušnost).
Za chvíli jsem dorazila za Felixem, který se podivil, jak jsem se na tu oslavu desáté písně vyfikla, dali jsme si po kalíšku a následně jsme se dvě hodiny plácali po zádech, jak jsme dobrý a jak nám ta tvorba pěkně jde. Felix během všeobecné euforie navrhl, že bychom už konečně mohli opustit můj obývák a zahrát před lidma. Odmlčela jsem se.
Samozřejmě, že jsme začali tvořit proto, abychom časem někde vystupovali, ale měla jsem dojem, že ten čas ještě nenastal, protože jsme nesehnali spoluhráče, nevypilovali refrény a já nezhubla, abych na pódiu vypadala dobře.
Felix poznal mé váhání a naštval se. Pod nátlakem jsem nakonec souhlasila, že zajdeme na open mic do jednoho malého baru, který už měl můj kytarista vyhlédnutý. Akce pro kapely, co se chtějí předvést, tam pořádají každé úterý, na patnáct minut dostanete k dispozici pódium a můžete ukázat, co umíte. Usmlouvala jsem, že toto úterý to tam půjdeme omrknout a další úterý už zahrajeme, což Felixe uchlácholilo a chtěl objednávat další pití, ale zastavila jsem ho, protože jsem přece jen nechtěla jít na randíčko pod parou.
Čas setkání se blížil a já začala hlídat mobil, čehož si Felix samozřejmě všiml.
„Kdo ti pořád píše, že se na ten telefon tak culíš?“
„Ale, mám se sejít s jedním klukem, a vypadá to, že ho asi nasměruju rovnou sem, ty už stejně budeš odcházet, ne?“
„No nekecej. A kdo to je? Muzikant?“
„To ani ne. Hele, říkejme mu třeba Atlet.“
Felix začal bejt kyselej.
„Co to jako znamená, Atlet?“
„Hm… vysokej, silnej, rychlej. Velký ramena. Velký záda. A tak, však víš.“
„Jasně, takový ty důležitý věci. Kolik mu je?“
„No… Dvaadvacet.“
Felix se polil pivem.
„Panebože, takový dítě!“
„Felixi, tobě je taky dvaadvacet.“
„To jo, ale tobě ne! A pamatuješ na toho právníka, co na mě žárlil, protože spolu trávíme tolik času, a tys mu odůvodňovala fakt, že spolu nic nemáme, mimo jiné tím, že jsem přece mladší? To byla v kontextu tohoto velká pecka! Takže ještě studuje?“
„Ne, je prostě profesionální sportovec.“
„Tak to bude nejspíš hodně chytrej.“
„Jo, náhodou je, je úplně normální, proboha, Felixi, ty seš tak strašně povrchní! Nemusíš podceňovat každýho, kdo nechodí na fildu!“
„Víš, Divoká, mně se líbí tvoje priority. Co na tom, když je kluk chytrej a věkově k tobě, když nedokáže zabít pěstí medvěda. Ty si prostě vybíráš takový ty chlapy do života.“ Odmlčel se. „Do života na konci devatenáctýho století na Aljašce!“
Tomu už jsem se musela smát i já, co si budeme nalhávat, něco na tom bylo.
„Hele, promiň. Tak jo, třeba bude v pohodě, přeju ti to. A víš co, já tady s tebou počkám, než přijde. No přece tady nebudeš sedět sama.“ Felix se zjevně dobře bavil a v pohodlném záklonu si zapálil další cigáro.
„To snad ani nemusíš. Já to zvládnu.“
„No tak já mám stejně ještě skoro celý pivo, to než vypiju…“
„Prosim tě, Felixi, hoď to do sebe a jdi, podivej se na nás! Já mám opar přes půlku pusy a ty taky, a asi by se mi těžko vysvětlovalo, že je to z toho, jak jsme předevčírem pili víno z jedný flašky! Tomu klukovi jsem řekla, že se mi opary dělaj z nachlazení!“
„No co, tak by mě neměl rád jako ti předchozí, žádná novinka.“
„Je fakt namáklej. Má ruce jako kladiva.“
„Ježiši, no tak já jdu, dopiju a jdu! Přece ti nebudu šlapat po štěstí!“
Felix do sebe obrátil zbytek piva a začal se štelovat k odchodu. Ve dveřích se míjel s vysokou urostlou postavou…
„Ahoj, tak jsem tady, nečekáš dlouho?“
„Ahoj, ne, v pohodě, byl tady se mnou můj kamarád, měli jsme zkoušku, tak jsme si pak šli na chvíli sednout.“
„Aha, a kdy odešel?“
„No, před chvílí.“
„To byl ten kluk s oparem?“
„Hm, jo.“
„Tak to jste si asi docela blízký, co?“
„No, jemu se taky dělaj opary z nachlazení, jako mně, a teď to proměnlivý počasí…“
Tak ti děkuju, Felixi…