Protože mi kluci v bytě tak krásně vymalovali, mohl nastoupit táta s montáží nábytku, který mi ve volných chvílích vyrábí. Zatím udělal vestavěnou šatní skříň, v sobotu ji do bytu zasadil a započal s odvozem starých hrůz, které jsem tady měla dosud. Ačkoliv skříň ještě nemá dveře a je mým jediným kusem nového nábytku, rázem si doma připadám jako v bohémském apartmánu a kochám se tou krásou. Celé nedělní odpoledne jsem chodila po bytě v županu a přemýšlela, jestli mám raději napsat povídku, složit oduševnělý text k nové písni či se zajít podívat na nějakou výstavu. Poté jsem si představovala, jak v tom saténovém kimonovém županu servíruji čaj Jimu Morrisonovi nebo tomu vyžilému, avšak přitažlivému kytaristovi, co se v den našeho seznámení v baru tak ztřískal, že cestou domů utrpěl podivná zranění a ráno si prý myslel, že dostal přes hubu od některého z mých přátel.
Cítíla jsem ovšem dluh, protože jsem zde ještě nezpracovala svůj silvestrovský příběh. Závěr roku jsem tentokrát prožila u našich, protože jsem si rodiny přes Vánoce kvůli pracovním povinnostem moc neužila. Do Kostelce jsem dorazila třicátého a napadlo mě, že jsem se dlouho neviděla s Martinem, takže jsem mu zavolala a domluvila se s ním, že půjdeme odpoledne bruslit na zimák.
Martin nebruslil, zato fotil, jak bruslím já, abych si měla co dát na instagram, a taky mi dost zdařile dělal občerstvovací stanici, protože mě vždy po pěti šesti kolečkách zastavil a napojil grogem. Asi po třech horkých drincích už jsem nebruslila ani já, takže jsme spolu seděli u stánku a napadla nás geniální myšlenka, a sice zavolat Davidovi, ať přijde za námi.
Tady bych měla zastavit a pro nezasvěcené vysvětlit, že David byl po dobu pěti let má “životní láska, jeden a jediný, nedostižný, božský baskytarista, nedotknutelný, David Šáhninanějazlomímtirukutyčůzo”. Martinův nejlepší kamarád. Tři roky zpátky jsme spolu my tři trávili veškerý volný čas. Když mi David odporně a neodpustitelně zlomil srdce, Martin se se mnou přátelil dál. No a to by asi stačilo.
S Davidem jsem se od našeho rozchodu bavila jen párkrát, proto mě překvapilo, jak bez problémů jsme si povídali teď. Ze zimáku jsme se všichni tři přesunuli na náměstí na kafe. Bylo to skvělý. Jako kdyby se vrátily všechny ty večery, co jsme spolu prokecali u piva a nad deskovejma hrama, jako kdyby byl normální pátek, kdy máme po škole a víkend před sebou, jako kdyby vzájemná náklonnost nás tří nikdy nezmizela. Vzpomínali jsme na starý časy, smáli jsme se, pomlouvali společný známý, probírali hudbu, kterou děláme, a hudbu, kterou posloucháme, vyměnili si tipy na zajímavý cédéčka a domluvili se, že nazítří pojedeme na silvestrovský výlet a dáme si někde dobrej oběd. David mě pak odvezl domů. Dozvěděla jsem se několik podstatných věcí: že se před pár měsíci rozešel s přítelkyní, že si našel novou práci i bydlení, že mám pro něj pořád slabost a že jestli budu tyto myšlenky dále rozvíjet, můj táta nejen, že mi nevyrobí žádný nábytek do bytu, on se mnou totiž už nikdy nepromluví.
Druhý den ráno jsme vyrazili do hor. Převládala dobrá nálada z předchozího večera. Přišlo mi na mysl, že bych měla jezdit domů častěji, když jsou v Kostelci tak fajn kluci. A že v Praze jsem pořád sama. A že stará láska nerezaví. A že by to třeba teď bylo jiný, když jsme dospělejší a rozumnější. Naštěstí už během oběda mne tyto nápady přešly.
Hledali jsme, kde se najíst, a David byl pořád s něčím nespokojenej. Tahle hospoda měla divnou nabídku, tahle byla drahá, tady se mu nic nelíbilo a tady měli divnýho číšníka. Když jsme si jednu konečně vybrali, jídlo mu nechutnalo. Martina celou dobu naháněli z práce a půlku oběda strávil na telefonu. Po obědě jsem se chtěla projít po okolí, což oba odmítli, protože chůze je zbytečně únavná a protože byla zima a sníh. Kdo by to na horách čekal. Cestou zpět si v autě jeli interní vtípky. Vysmáli se mi, když jsem použila neobvyklé slovo. Průpovídky o Pražácích byly taky moc fajn. Zkrátka a dobře, srali mě na tři doby, nemám iluze, že já je ne, jistojistě jsem jim připadala jako namyšlenej a přechytralej Pražák, a pochopila jsem, že tahle láska je zrezlá, jako jsou v současné době ostruhy Sedmi statečných, a už jsem se docela těšila domů, až tatínkovi řeknu, že měl vždycky pravdu, a mamince, že se nemusí bát. Když mě kluci vyhazovali před barákem, ptali se, jestli přijdu i večer, opáčila jsem ale, že budu s našima, a pomyslela jsem si, že pranostiku “Jak na Nový rok, tak po celý rok” v tomto případě rozhodně nebudu pokoušet.
Poslední noc roku 2016 jsem byla doma. Poslouchala jsem písničky, četla Otce prasátek a občas zašla do obýváku, kde seděli máma s tátou a jeden jejich spřátelený pár. O půlnoci jsme si ťukli Bohemkou a pak z balkonu sledovali okolní ohňostroje. Bylo mi fakt dobře. Nebyla jsem ani smutná, ani opilá, ani depresivní, kolem jedné hodiny jsem šla do postele a po krásných devíti hodinách spánku přišlo probuzení do zasněženého rána.
Po obědě jsem se vracela do Prahy. Napsal mi vyžilý kytarista a popřál mi šťastný nový rok, takže si myslím, že by to letos mohlo bejt dobrý.