S Winstonem Smithem máme za sebou první společnou dovolenou. Byl to prodloužený víkend na Šumavě a původně to měla být jen zkouška před plnohodnotnou letní dovolenou u moře, ta se ale nakonec konat nebude, takže se musím smířit s tím, že to nejlepší z léta už mám za sebou.
Winston výjezd pečlivě naplánoval, v zakoupeném průvodci vyznačil trasy, které nás čekají, dokonce přihlédl k mé spíše nízké fyzické zdatnosti a vynechal cesty, označené černým, tedy nejvyšším stupněm náročnosti.
Výjezd jsme zahájili pěkným výletem na Soumarská rašeliniště. Procházka vedla po rovince a kolem vody, slunce svítilo, avšak nepálilo, cesty byly pohodlné a schůdné. Skoro se mi to začínalo líbit. Kochala jsem se přírodou a vytvářela upocená selfíčka, můj druh ale příliš hovorný nebyl. Začala jsem tušit, že je něco špatně, když připustil, že je trochu unavený, a dokonce mě poprosil, jestli bych mohla nést náš společný, stěží tříkilový batoh. Zeptala jsem se, jestli je v pohodě, a bylo mi jasný, že ne, ale nechtěla jsem podrývat parťákovu morálku a dělala jsem, jako že věřím vysvětlení, že je jen trochu unaven.
Večer na ubikaci dostal Winston teplotu a o něco později i sračku. Smála jsem se jenom trošku a potichu. Ráno se rozhodl, že na dvacetikilometrový výšlap se vydávat nebude, nechce mi ale zároveň bránit, abych si dovolenou patřičně užila, takže navrhuje, abych šla sama a nechala ho doma zotavovat. Řešení to bylo rozumné, v průvodci jsem si vybrala trasu asi o polovinu zkrácenou, než byla původní plánovaná, a po společném obědě v penzionu Pstruh (pět nabízených jídel, vysoký obsah tuku a karbohydrátů) jsem se vydala na cestu. Myslím, že Winstonovi docela zatrnulo, když viděl, že už u první turistické značky v bezprostřední blízkosti penzionu nemám nejmenší tušení, kterým směrem mám jít, takže mě musel hned na startu navigovat, ale já s elánem vykročila do přírody.
Jsem jen příležitostný výletník. S rodinou jsme se většinou oddávali autoturistice a naše výlety vypadaly tak, že jsme přijeli na parkoviště pod hrad, vyšli zbylých 500 metrů po svých, prohlédli si hrad, najedli se v místní restauraci a jeli domů. Občas jsme se prošli po Českém ráji, který hustotou návštěvníků připomíná magistrálu. Proto mě Šumava ohromila – nikde nikdo. Šla jsem po cestě třeba hodinu, aniž bych narazila na jediného člověka. Bylo to fajn až do té doby, než jsem si vzpomněla na článek o návratu vlků do českých lesů. Přes mizerný signál jsem začala na mobilu googlovat a dozvěděla jsem se, že i na Šumavě už se utvořila malá vlčí smečka. Pak jsem se dočetla, že pokud na vlka narazím, nejlépe ho vyplaším zvuky zbraní. Našla jsem si na youtube zvukový záznam střelby ze samopalu. Dále tam psali, že máme veliké štěstí, protože se do české přírody kromě vlků vrací i další ohrožení živočichové – například na Šumavě není vzácností narazit na zmiji.
Byla jsem úplně vyřízená. Pět kilometrů od nejbližší vesnice, sama v lesích, jsem zpanikařila tak, že jsem nemohla jít dál. Hrozilo mi, že cestou vpřed narazím na vlky, cestou vzad na hady, popřípadě, že v nepříliš kvalitních laciných teniskách zakopnu o kořen a upadnu do díry plné hadů, kterých je jistě Šumava plná, a mé vlky ohlodané kosti najdou až lesní dělníci, kteří půjdou po zimě sbírat umrzlé běžkaře.
S maximálním úsilím jsem donutila mozek opět pracovat racionálně, řekla jsem si, že nebudu hysterka, a prostě tu trasu už dojdu. Protože vlk by se mi beztak vyhnul a hady vyplaším svým dupáním. A protože vidět vlka ve volné přírodě je vlastně štěstí, jak psaly ty chytré weby. Že se nemám čeho bát. No a proto jsem si naplnila kapsu kamením a sebrala v lese bytelný klacek, který jsem používala jako hůl, mohl ale také posloužit jako úderná zbraň.
Uklidnila jsem se a na rozcestí, kde jsem se již měla stáčet k domovu, jsem dokonce usoudila, že můj výlet byl zatím moc krátký (tepal ve mně adrenalin z možnosti setkání s vlky a napálila jsem tempo, takže jsem měla spoustu času a energie), a rozhodla jsem se, že místo návratu po trapných deseti kilometrech prostě půjdu dvacetikilometrový okruh. Ho ho hó. Blbej nápad. Tak zaprvé, adrenalin nemůže netrénované tělo pohánět věčně. Zadruhé, turistické ukazatele lžou. Vidíte třeba směrovku “Stožecká kaple – 3 kilometry”, pak jdete dva kilometry lesem a vidíte směrovku “Stožecká kaple – 2,5 kilometrů.” No to určitě. Zatřetí, v lesích nejsou hospody. Došla mi voda a a napít se z té, co jsem si natočila v křišťálovém potůčku u kaple, znamenalo riskovat osud, podobný tomu Winstonovu. Svou jedinou Corny tyčinku jsem snědla už po prvním náročném stoupání, a ty tenisky, co se ve městě zdály být tak pohodlné, bych nejradši hodila do hadí díry, protože jsem přes tenkou podrážku cítila každý kámen a kořen na cestě a začaly se mi tvořit puchýře velikosti holubích vajec. Na ubikaci jsem dorazila za světla jen díky tomu, že v létě přichází soumrak pozdě.
V neděli jsem se probudila naprosto zdecimovaná. Winston se ovšem oklepal z jednodenní virózy a rozhodl, že místo přímého návratu do Prahy se zajdeme podívat ještě do Boubínského pralesa. No, tak jo.
Už na parkovišti jsem poznala, že můj milý bohužel nabral zpátky veškeré síly, chopil se batohu, nasadil ostré tempo, s požitkem předbíhal “courající se ubožáky” na cestě před námi, “Panebože, ty důchodci se táhnou jak smrad a jsou roztažený přes celou cestu, co je to za lemry líný, tenhle kluk s holkou? Dělej, předejdeme je, no a za tímhle taťkou teda taky nepůjdeme, to bysme tam nikdy nedošli.” Bylo to strašný. Jestli se mě ptáte, jak vypadá Boubínský prales, tak bohužel nevím, protože jsem se soustředila pouze na dýchání a na cestu pod nohama. Na rozcestníku s turistickým ukazatelem “Vrch Boubín – 3 kilometry” (tomu tak budu věřit, vy lháři!) jsem Winstonovi ledově oznámila, že dál nejdu, vracím se na základnu k jezeru a on ať si jde sám. Můj bezcitný chlapec, kterému jsem schopna stačit pouze tehdy, když je na prahu omdlení, zhodnotil situaci a prohlásil, že si teda zbytek uběhne. Nasraně jsem sešla k jezeru, kde jsem se usadila na dřevěnou lavici, v propoceném oblečení jsem bohužel ofoukla a začala mi být brutální zima, neměla jsem ani sušenku, u jezera navíc nebyl signál, takže jsem nemohla zavolat mamce a postěžovat si, jak je tahle dovolená na hovno, protože na normální dovolené se nepořádají běžecké závody, na normální dovolené se jí, spí a souloží.
S Winstonem jsem začala znovu mluvit až u auta, relativně normální komunikace jsem byla schopná teprve na cestě do Prahy, po obědě v motorestu, kde jsem si objednala kuřecí nugety, nad kterými bych za normálních okolností silně ofrňovala, tady mi ale docela chutnaly.
Doma jsem Winstonovi oznámila, že doufám, že příště pojedeme k moři. Na moře už ovšem Winston letos nemá čas, v zimě bychom prý ale mohli na lyže.
Nemohu se dočkat, až tam vysílením zhynu v závěji.
Kterej čert mi napískal jít na procházku do hor…