Kofila měla vyrazit na delší dovolenou na Srí Lanku a při té příležitosti uznala za vhodné utřídit si své pozemské záležitosti. Sešla se se mnou týden před odjezdem a předala mi klíče od bytu, které nechala vyrobit speciálně pro mne.
“Hele, víš, co se děje, víš, že odjíždím. Proto je potřeba, abys věděla, co a jak.”
“Jak jako, co a jak? Že ti mám chodit zalejvat kytky? No dyť víš, jak jsem na tohle marná, loni mi chcípnul i kaktus…”
“No, to můžeš, mohla by ses tam jednou zastavit a podívat se, jestli byt nevyhořel nebo jestli nás nevykradli, a taky zalejt Fredyho.”
“To je co?”
“Kytka. Jmenuje se Fredy. Ale když na něj zapomeneš, tak se asi nic moc nestane, on je celkem odolnej. Takže, klíče máš, když tě Win naštve, můžeš si u mě udělat dovolenou, je tam i televize a kompletní filmografie Harryho Pottera i Pána prstenů.”
“To je skvělý, díky! Zkusim se tam teda zastavit i v případě, že mě Win nenaštve, a aspoň zaleju tu kytku.
“Jo. Co je ale nejdůležitější,” Kofila se zhluboka nadechla, “Jestli se mi něco stane, jestli s náma spadne letadlo nebo nás unesou v džungli, dostaň se do bytu jako první a spal všechny moje papíry. Všechnu zdravotní dokumentaci, ať se to nedostane k rodičům a nikam. Moje zápisky, deníky, básničky. Všechno spal.”
“No ale jestli s váma spadne letadlo, víš, jakou by ty zápisky měly cenu, kdybych je vydala? To bych třeba byla konečně bohatá a nemusela bych chodit do práce a jen bych pila kafe na zahrádce…”
“Ježiši, nezlehčuj to! Prostě mi slib, že všechno zlikviduješ. Já ještě doma napíšu dopis, kdyby něco. A kdyby došlo na nejhorší, tak víš, co máš udělat s mým popelem. Jak jsme si říkaly.”
“A není to trochu přehnaný?”
“Ne. Dneska nikdy nevíš. Běhaj tam vzteklý psi, jsem teda očkovaná, ale co víš? Nemoci, můžu se napít špatný vody, kousne mě nakaženej hmyz, evropskej organismus není zvyklej na jejich pokrmy, na ulici klidně potkáš varana, všude bordel, na severu země povstalci, co když nás unesou v džungli.”
“No dobře, tak jestli myslíš, že když vás unesou v džungli, ňákej popel se ke mně dostane… A proč tam teda jedeš?”
“Nevim! Tak třeba to tam bude hezký, ne?”
Když jsme se loučily a Kofila mě objímala se slzami v očích, dospěla jsem k dojmu, že místo, aby se těšila, jede Kofila na tu dovolenou umřít.
Se stejným jevem se setkávám i u naší mamky. Vždycky, když s tátou jedou za hranice, dává mně a Primusovi školení, kde jsou jaké osobní papíry, a také přístupové údaje k jejich účtům. Dělá to tak i v případě, že jedou na Mácháč, kde to nejhorší, co se ti může stát je, že tě kousne čmelák. A připadá mi teda hodně zvláštní, že si lidé nejvíce uvědomují vlastní smrtelnost ve chvíli, kdy se mají těšit na dny slunce, klidu a pohody, na mnohdy jedinou a vytouženou dovolenou v roce. Je pravda, že o žádném neštěstí, které se stane Čechům v zahraničí, nás televize Nova nikdy nezapomene spravit, na druhou stranu, před každou cestou do práce se obvykle taky nemodlíme, aby nás nesrazilo auto.
Já před cestami obvykle závěť nepíšu, i když co teď cestuji ve Winově doprovodu, začala jsem to zvažovat. Můj kluk je nepoměrně zvídavější povaha než já, která nenávidím dobrodružství a vyznačuji se povahou hobita (na procházku po okolí, tancovat, pivo, dvě snídaně). Vymyslel, že na dovolenou pojedeme do Kambodži. Když mi to řekl, rozbrečela jsem se. Představovala jsem, že tam budeme chodit zaminovanou džunglí, plavat v odpadcích a jíst maso z listu a nakonec nás sežerou opice. Ten tragický konec mi přišel na mysl vzhledem k tomu, že Win má na dovolených docela smůlu – když jsme byli na Šumavě, chytla ho střevní chřipka a já jsem pak chodila sama po lese, přičemž jsem polovinu času strávila v hrůze z toho, že potkám vlky. Při našem posledním výletě v Norimberku zase v podstatě celý víkend trpěl krvácením z nosu. Ta se mu spouštěla nečekaně, takže při výstupu na hrad mu třeba začala kapat na svetr a zbytek výletu Win působil jako řezník z Blavikenu, zakrvácel dokonce i prostěradlo v bytě pronajatém přes Airbnb a chladným hlasem pravil, že bude muset napsat majitelce, že jeho přítelkyně je feministka nejhrubšího zrna a odmítá během menstruace používat jakékoliv hygienické pomůcky, takže bohužel zničila prostěradlo, pročež jsem ho chtěla zabít a když psal paní majitelce, radši jsem si tu zprávu osobně zkontrolovala.
Kofila se ze Srí Lanky vrátila v pořádku, pokud tedy jako vážné zranění nepočítáme rudé spálení její poloalbínské kůže od ostrého ostrovního sluníčka. Ani varan jí neukousnul nohu. Po návratu mi vyprávěla, že tam bylo nelidské horko a vlhko, takže ji hned po výstupu z letadla rozbolela hlava, že se tam čtrnáct dní potila, mastily se jí vlasy a připadala si nechutná, snídali s ještěrkama a jednou, když se šla vyčůrat, našla na záchodě hada, v moři šlápla na ježka a všude byl strašnej bordel, ale jinak dobrý. Na základě její výpovědi jsem začala ještě intenzivněji přemýšlet, jestli je dovolená v Kambodži pro mě opravdu to pravé. Začala jsem si aktivně vyhledávat informace o Winově vysněné zemi a jako první jsem zjistila, že je to lokace pro návštěvu v červnu naprosto nevhodná, protože v tomto ročním období je tam velké horko a vlhko s lijáky, a že “k záplavám patří fantastické bouřky a formace mraků”. A protože můžeme jet na dovolenou právě jen v červnu a na fantastické formace mraků během letní dovolené až tak zvědaví nejsme, domluvili jsme se s Winem, že raději zamíříme do Chorvatska. Jsem tomu nesmírně šťastná.
Akorát jsem za dobu Kofiliny nepřítomnosti nestihla navštívit její byt. Nekonala se totiž žádná tragédie, tak jsem nemusela jít pálit souhrnné literární dílo ani zdravotní dokumentaci. Zapomněla jsem na Fredyho, který bohužel uhynul. Navrhnu Kofile, že jeho popel můžeme v blízké době rozprášit na Letné.