Ostrov Vis jsme si vybrali proto, že jeho popisky v Lonely Planet a na různých cestovatelských webech slibovaly čisté moře, krásné pláže a málo turistů. Win v neposlední řádě hledal vhodnou lokalitu pro běhání. Protože právě trénuje na červencový horský závod na sto kilometrů s velkým stoupáním, potřeboval naběhat dávky v kopcích a Vis má slušné převýšení. Všechny věci tedy hrály pro.
Na ostrov jsme trajektem dorazili za tmy a v přístavu na nás čekal chlápek, od kterého jsme si pronajali apartmán přes Airbnb. Skočil na svůj skútr, houknul na nás, ať ho následujeme, a začala honička v kopcích. Pár metrů za přístavním městečkem Vis skončilo veškeré osvětlení a my jsme pronásledovali motocykl ve tmě prozářené jen předními světly naší škody octavie. Pan domácí nás nešetřil, znalý terénu svištěl serpentinami a po nás se moc neohlížel. Cesta trvala asi čtvrt hodiny, když motorkář naznačil odbočení z hlavního tahu do tmavé ulice. S lehkými obavami jsme vystoupili u domu. Nacházeli jsme se ve vesnici Zenka, chlápek nás pobízel směrem k apartmánu a mně konečně došlo, že jsem si musela poplést inzeráty v Airbnb. Ano, apartmán byl krásný, vypadal jako na fotkách, jenže v mé mysli se měl nacházet ve městě Komiža na druhé straně ostrova. Můj mozek si musel složit dva inzeráty dohromady – místo rušného rybářského městečka s restauracemi a kavárnami jsme byli ubytováni v obydlené zatáčce poblíž ničeho.
Bylo půl desáté večer, když jsme v bytě osaměli. Win byl rozpačitý, protože už měl naplánované běžecké výlety z města, které od nás bylo vzdálené dvacet kilometrů, a já ho přivedla na území nikoho, kde kdo ví, jestli někdo vůbec běhá. Neměli jsme s sebou vůbec žádné jídlo a ani na trajektu jsme se nenajedli. Win vygoogloval, že v přístavu Vis by měli mít otevřený obchod do deseti, takže jsme rychle sedli do auta a celou cestu serpenitami absolvovali znovu, jen v opačném směru a sami. Celých patnáct minut jsem prožila ve stresu, že to tam neznáme, je tma a spadneme z útesu. Záhy jsme měli zjistit, že otevírací doba na ostrově platí jen přibližně, protože deset minut před desátou už obchod ani nesvítil. Naštěstí měla otevřeno aspoň pekárna, takže jsme si koupili kus masového koláče a sedli si s ním na lavičku u zálivu. Kolem byly palmy, dívali jsme se na moře, které tam v přístavu trochu smrdělo, měli jsme pusy zamaštěný od koláče a bylo to docela romantický. Moc jsem se těšila, co přinese druhý den.
Hned po probuzení (v jedenáct, byla to dovolená) jsme vyrazili k moři. Vzali jsme si kompletní šnorchlovací vybavení, které jsme před odjezdem pořídili v Decathlonu, ráji levných nákupů. K tomu mě umluvil Win, mě samotnou by šnorchlování ani nenapadlo, protože to zavání dobrodružstvím a to já nerada. Můj kluk, který má jisté zkušenosti s potápěním s přístrojem a šnorchlováním v Rudém moři, mě ale přesvědčil, že je to nádherné, kouzelné a že si to prostě zamiluju. Vyrazili jsme na maličkou oblázkovou pláž za domem, kde jsme byli sami, a začali jsme šnorchlovat. Byla to vážně nádhera, do brýlí mi teklo jenom trošku, voda byla průzračná, všude plavaly rybičky a jen pár plastových lahví, poprvé v životě jsem viděla raky poustevníčky, jak táhnou pískem u dna lasturu, a dokonce jsem si myslela, že vidím i korál, tak jsem ho sebrala a radostně plavala za Winem, abych mu ho ukázala, ale on se mi strašně smál, že to žádnej korál není, že je to nějaká řasa, a jestli jsem v životě neviděla korál. Neviděla a trochu mi pocuchalo ego, že se mi tak směje, navíc mu to vydrželo po celou dovolenou a když našel v moři zrezivělý kohoutek od umyvadla, přinesl mi ho a s vážnou tváří se mě zeptal, jestli to náhodou není korál.
Všude čekaly romantické zálivy lemované skalami, dramatické výhledy a minimum lidí, v okruhu šesti kilometrů od našeho ubytování ležely další tři krásné pláže, jedna z nich písečná, takže jsme se hledáním jiného vyžití příliš nenamáhali. Bohužel mě druhý den na dece napadlo, že bych si mohla pogooglovat výskyt žraloků na Jadranu, protože žraloků já se bojím ještě víc než hadů, a různé články mi odpověděly, že ano, i k Chorvatsku žraloci bílí někdy doplavou a že naposled se jeden objevil u Istrie v roce 2005. Poté už jsme k vodě nešli za soumraku, protože to prý žraloci loví, a zakázala jsem Winovi čůrat do vody, což by je podle několika zdrojů mohlo přilákat.
Ve dvou centrech ostrova, městech Vis a Komiža, jsou parádní restaurace s výborným jídlem a obligátní bary a kavárny. V půlce týdne Win zaskočil prodavačku v pekárně, když chtěl poukázat na své znalosti chorvatštiny a zahlásil “One kruh, please!”, protože si z dětství pamatoval, že kruh je chleba.
Win si slušně zatrénoval, zjistil však, že mimo asfaltky je to na Visu poměrně divoké. Musel se prodírat houštím, do cesty mu skákali tetřevi, trať byla lemována pavučinami s pavouky velikosti pětikoruny a narazil i na hada. To pro mě bylo jasným pokynem, ať běhat nechodím, čehož jsem se držela celých čtrnáct dní. Místo toho jsem se chodila koupat dvoufázově (dopoledne a po siestě znovu). Win se potápěl až do deseti metrů a tahal mi z vody mušle, snídali jsme na terase s výhledem na moře, spálili si záda, hodně jsme spali, koukali na filmy, četli si, večer si dávali středomořské speciality, rizota, chobotnicové saláty, pizzu, krevety a čevabi. Pátý den našeho pobytu jsme se začali těšit domů. Ne teda, že zrovna mně by nějak výrazně chyběla práce, ale těšila jsem se na rodinu, na kavárny s Kofilou, kapelu a kamarádky, na Prahu a na běžnej život, kterej vedu. Win říkal, že jsme měli jet domů dřív, ale já si myslím, že právě to je účel dovolené: Abychom se zase začali těšit domů, do obyčejné každodennosti. Protože jinak by bylo o něco těžší si uvědomit, jak moc máme svůj život rádi.