Je skvělý se dozvědět, že jsi těhotná. Samozřejmě, že pokud je ti 16, žiješ sama, máš vostrý rodiče, tvůj kluk je debil nebo jsi vážně nemocná, tak to skvělý není, ale pokud jsi dospělá, zdravá a máš milujícího partnera, je to vážně skvělý. Já jsem se to dozvěděla před dvěma měsíci a nějakou dobu ve mně probíhaly pocity absolutního štěstí. Tenhle příběh ale nekončí happyendem.

Vezmu to popořádku. Když se mi jednoho podzimního rána objevily na těhotenském testu dvě čárky, přišla jsem zpátky do ložnice za Winem, kterej ještě nestihnul ani rozlepit oči, a protože bylo ještě hodně brzo, zalezla jsem do postele.
“Hele, Wine, fakt jsem těhotná.”
Ticho.
“Dyť sis dělala test v pondělí a nic, jak je to možný?”
“No, asi bylo moc brzo. Teď to ukazuje, že jsem.”
“Ty vole. Tak to je skvělý.” A ještě hodinu jsme se váleli v posteli a vstřebávali tu novinu, která nám měla změnit životy.

No a potom jsme vstali a šli jsme do práce, jako každej den. A ještě, než jsem zašla ke gynekoložce na první prohlídku, řekli jsme o tom našim rodinám a blízkým kamarádům. Ano, asi jsme udělali začátečnickou chybu. V prvních měsících se s těhotenstvím chlubit nemá, protože existuje poměrně velká šance, že těm samým lidem budete muset za čas říkat, že to nevyšlo. Já si ale nedovedu představit, že mámě, se kterou si denně volám, budu na otázku “A co je novýho” odpovídat “Ale nic, furt stejný”, nebo že to budu tajit před svejma kamarádkama. A pak – všimli jste si, jak strašně se v Česku chlastá, a že je v podstatě společensky nepřípustný sedět během večerních setkání v restauraci nebo v hospodě nad malinovkou? Abych to dokázala utajit, nemohla bych vlastně chodit nikam. Postupně se to teda pár lidí dozvědělo.

Na tom, že čekáte dítě, jsou moc krásný reakce vašeho okolí. Vlastně všichni z toho měli radost. Nejvíc samozřejmě naše rodiny, moje máma s babičkou brečely a táta se šel schovat na balkon, kde dělal, že kouří, abysme neviděli, jak je dojatej. Winův táta mi psal obden smsky, jak je rád. Všichni se starali, jestli se cíjtím dobře, jestli nechci na výlet, uvařit něco dobrýho nebo jestli si nechci odpočinout. S Winem jsme byli absolutně nejoblíbenějším párem celého příbuzenstva. Začali jsme se opatrně těšit a pomalu jsme si plánovali, jak budeme fungovat za pár měsíců, už jako rodina.

Jenže pak jsme zašla na první kontrolu ke gynekoložce a už to nevypadalo tak báječně. Zárodek byl menší, než by časově odpovídalo, doktorka mě uklidňovala, že je ještě hodně brzy usoudit, jestli bude vše v pořádku, a že mám přijít za 14 dní znovu. Tušila jsem, že je to špatný. Všechno těšení a radost z nás s Winem během pár minut spadly. Bylo to divný a smutný. Už jsme se nebavili o tom, jaký to bude, až se nám narodí dítě. Moje těhotenský příznaky pokračovaly – bolely mě prsa, byla jsem pekelně unavená, usínala jsem večer před desátou, zvedal se mi žaludek. Ale nikomu novýmu už jsem o svém stavu neříkala.

A pak jsem o týden později začala krvácet. Bylo to v neděli večer a nebylo to moc. Nechtěla jsem zbytečně plašit, někde jsem si přečetla, že trochu krvácet je normální, navíc mě nic nebolelo, takže jsem šla spát. Jenže v pondělí to nepřestalo a já jsem nevěděla, jestli to je pořád ještě v pohodě. Prostě – bejt těhotná je super, ale když seš těhotná poprvé, tak vůbec nic nevíš. Nevíš, jestli je normální, že je ti blbě, a když ti blbě není, říkáš si, jestli by ti náhodou nemělo bejt. Lekneš se každýho zabolení břicha. Nevíš, jestli můžeš pít kafe a jíst sushi a každej článek na netu píše něco jinýho. Řeknou ti, že trochu krvácet je normální, ale co je trochu a co je už docela dost? A nechceš volat doktorce s každou prkotinou, protože se bojíš, že si o tobě řekne, že jsi hysterka co se moc pozoruje. V pondělí odpoledne jsem ale přece jen zavolala a dostala jsem pokyn, ať se v ordinaci co nejdřív zastavím, nejlépe ještě ten den. Po prohlídce už bylo jasný, že jsem prodělala takzvaný “zamlklý potrat” – plod se přestal vyvíjet, ale tělo se ho samo nezbavilo. Dostala jsem papír, se kterým jsem měla ještě ten večer dojít na pohotovost a objednat se na nejbližší možný termín revize děložní dutiny. To znamená, že vám zárodek odeberou a dělohou vyčistí, aby nevznikl zánět a vážné zdravotní komplikace.

Bylo mi z toho dost na hovno, ale nemůžu říct, že bych byla moc překvapená. Volala jsem Winovi a domluvili jsme se, že se sejdeme v nemocnici U Apolináře, protože jak jsme zjistili, mají tam nonstop gynekologickou pohotovost.

Pokud se někdy budete moct vyhnout večerní pohotovosti, udělejte to. Myslím, že i já bych to mohla vydržet do rána, nic mě vlastně nebolelo, jen mi tekla krev, jenže moje doktorka řekla, ať to nepodceňuji a dojdu si do nemocnice ještě večer, protože čím dřív budu objednaná na zákrok, tím líp. A já jsem ji poslechla, je to přece doktorka a musí vědět, co říká. Na pohotovosti to ale viděli jinak. S Winem jsme tam čekali sami, přede mnou žádná pacientka. Starší sestra na příjmu se mnou prakticky nemluvila. Vzala si ode mě papír s doporučením a další tři mi nechala vyplnit. Štěkla na mě pár dotazů a pak se s pohrdáním zeptala, proč jsem přišla k nim, když bydlím na Žižkově a tedy spadám pod Vinohradskou nemocnici. Hájila jsem se, že moje doktorka mi řekla, že je jedno, kam půjdu, a že jsem hledala podle nonstop pohotovosti. Odpovědí mi bylo zdvižené obočí. Pak mě nechala beze slova čekat na chodbě. Asi za tři čtvrtě hodiny dorazila mladá doktorka a sestra mě zavolala do ordinace. Lékařka plynule navázala na pohrdavý tón sestry. “Prosim vás, kdo vás sem poslal?” Četla si doporučení z gynekologie. “Doktorka xx, hm, neznám.” Odfrknutí. “No tak si odložte.” Po prohlídce pokračovala. “No, tak do rána by to určitě vydrželo, to není nic akutního. Na to se dneska neumírá. Ale když už jste tady, objednám vás na zákrok na zítra, akorát tam mají poslední volné lůžko.”

Začala jsem být upřímně nasraná, že se mnou jednají jako s blbkou, a že se obě strefují do mojí doktorky, která prostě dělala svojí práci zodpovědně a nechtěla nic podcenit.
“Hele, mně se něco takovýho stalo poprvé. Nevím, jak to chodí, tady jsem taky poprvé, ale když mi doktorka řekne, že mám někam dojít ještě večer, tak tam dojdu ještě večer,” řekla jsem s pevným tónem, po kterém vzaly dámy zpátečku.
“Ale samozřejmě, za to vy nemůžete. Já vás chápu,” sestra na to. “Takže tady máte papíry, v sedm ráno buďte na krvi, tam dáte tyhle tři papíry, pak půjdete na ultrazvuk, to je v jiné budově, pak si koupíte v lékárně přes ulici speciální punčochy, vrátíte se, půjdete na internu, pak na příjem, potom se odeberete do lůžkového oddělení a počkáte na zákrok. Ten děláme v plné narkóze, začíná se kolem poledne, po zákroku tady strávíte čtyři hodiny a půjdete domů, někdo vás tu musí vyzvednout, jinak vás nemůžeme pustit. Od dnešní půlnoci už nejezte a od šesti hodin ráno nic nepijte. Mějte se, nashledanou.”

V hlavě se mi rozpíjel seznam kroků, které musím druhého dne zvládnout, než vůbec dojde k zákroku, a tušila jsem, že to bude pěknej průser, protože jsem si již v autě nemohla vzpomenout ani na ten třetí. Druhý den jsem vstala v šest ráno, dala jsem si skleničku vody a pak už jsem až do večera nepila nic. Vydala jsem se do nemocnice na Karlově náměstí na krev. Fronta na odběry se už před sedmou ráno táhla až za roh, jenže ta odběrna je normálně kolbenka s patnácti stanovišti, takže to celkem utíkalo. Dala jsem sestřičce nějaké papíry, které jsem dostala předchozího večera, ona mi něco vrátila, vzala mi krev a posadila chvíli na křeslo. Pak jsem se měla odebrat na ultrazvuk, který byl ovšem v úplně jiné budově, kam jsem pěšky došla za patnáct minut, tam přišlo další čekání. Po ultrazvuku jsem měla dorazit na internu, ta byla pro změnu ve druhém křídle téže budovy, jenže před tím jsem si ještě potřebovala zakoupit speciální kompresní punčochy, které se pro zákroky v narkóze vyžadují – neptejte se mě proč, já jsem to nepochopila, ale pro to, aby mi to v nich slušelo, to zcela jistě nebylo. Obchod se zdravotnickými potřebami spojený s lékárnou byl ovšem zase v jiné budově přes cestu, a když jsem tam dorazila, lékárnice se s pozdviženým obočím podivila, že neznám svou velikost kompresních punčoch, a dala mi metr, ať se oměřím kolem kotníku, stehna a pod kolenem, a přijdu jí nahlásit hodnoty. Zaplula jsem na záchod, svlékla se a měření jsem vykonala. Uřícená jsem se vrátila do lékárny a koupila správnou velikost. Svižným krokem jsem se vracela do Apolináře, kde mě čekala interna, abych zjistila, že jsem ráno u odběru krve dala sestřičce jen jeden papír ze tří, proto mi neudělala všechny potřebné odběry, čehož se tedy musela chopit internistka, takže jsem si tu krev ještě zopakovala. Musela si myslet, že mám IQ jako německý ovčák, v tu chvíli jsem si to už ale myslela o sobě i já, akorát že německý ovčák se prý alespoň dobře orientuje v prostoru. Při procházení nemocnicí jsem si připadala jako postava z RPG videoher, která musí plnit úkol za úkolem a postupně se dostat k finálovému střetnutí s titulním zlem, a byla jsem už dost podrážděná, protože z fantasy postav se ztotožňuji jedině se Samem Křepelkou, kterej měl rád svoji Růžu, večer pil pivo v hospodě v Kraji a hlavně chtěl bejt doma, ne se táhnout někam do prdele a dělat dobrodružství.

Po interně (tři hodiny po zahájení celé odysey) mě už přijali na gynekologické oddělení a posadili mě na pokoj, kde jsem měla vyčkat zákroku. Dle pokynů jsem se před dvanáctou hodinou převlékla do předepsaného oblečení – nemocniční noční košile, kterou tam museli mít zhruba od atentátu na Heydricha, bílých kompresních punčoch a domácího županu. Na nohou jsem měla tlusté plyšové světle modré ponožky, které jsem narvala do bačkůrek. Vypadala jsem strašně, což nemá cenu popírat, a to jsem ještě byla ráda, že jsem si o víkendu shodou náhod ten starej uválenej župan vyprala, protože jinak by si personál mohl prohlédnout, co jsem měla minulý týden k snídani. Vrátila jsem se na čekací pokoj, kde sedělo asi osm dalších podobně vymóděných žen. Když přišla chvíli po mně pacientka, která se převlékla do saténového pyžámka a krajkového županu a vypadala, že jde zrovna vítat milence, byly jsem akorát všechny nasraný. A pak jsem čekala, čekala a čekala.

Na řadu jsem přišla kolem druhé hodiny odpolední, asi tři a půl hodiny po mém příchodu na gynekologické oddělení. Hlady mi bylo slabo a měla jsem děsnou žízeň. Pak mě konečně zavolali na sál a ukázali mi lehátko s takovejma šílenejma madlama na nohy, tak jsem se tam začala štelovat a u hlavy mi najednou promluvil sympatický hlas “Dobrý den, já jsem anesteziolog Vomáčka, dneska vás budu uspávat”, a mladá pohledná tvář, které ten hlas patřil, se na mne povzbudivě usmála, a já jsem ležela na lehátku v tý obrovský košili a měla jsem nohy nahoře a od sebe a bylo to tak strašlivě potupný, že jsem se začala nahlas smát, a řekla jsem “No tak jo, to je skvělý,” a smál se i doktor, ty vole, LOL ROFL, jak když si se Sisinou děláme prdel z lidí, který nesnášíme, no naštěstí mi brzo dali čuchnout uspávadla a než se mohla trapná chvíle dále rozvíjet, už jsem o sobě nevěděla.

Po probuzení mě bolelo břicho a bylo mi blbě z narkózy, ale když jsem vypila asi litr nemocničního čaje, bylo to lepší. Následovalo další čekání, ale trochu jsem si pospala, a pak mi sestřička řekla, že mi dovezou večeři, a to už se blýsklo na lepší časy. Dali mi šišky se strouhaným tvarohem politý máslíčkem a bylo to báječný jídlo, k tomu měli i malý mlíčko v krabičce a švestkovej kompot, moc mi to chutnalo a cítila jsem, jak se mi dělá líp. Po povinných čtyřech hodinách po zákroku mě vyzvednul Win, sestřička mě propustila, řekla mi co a jak a konečně jsem mohla jet domů, kde na mě čekal ještě chlebíček a větrník, protože Win je velmi prozíravý a věděl, co mi zaručeně pomůže. A bylo hotovo.  

Takový teda bylo moje první těhotenství, a já doufám, že druhý už bude lepší. Ten závěr nebyl nic moc, pobrečela jsem si a bylo mi fakt líto, že si v červenci nepohoupu svoje mimino, ale to se někdy stává, a co je to proti tomu, když někdo potratí v pátým měsíci nebo se mu narodí nemocný dítě. Celej personál apolinářské nemocnice se choval skvěle (když přimhouřím oko nad noční pohotovostí, která toho prostě měla moc a já je vlastně chápu). Od první paní, která mi vzala krev, po posledního saniťáka, kterej mi večer otevřel dveře. Doktoři a sestry si zaslouží nejvyšší úctu, když v našem podfinancovaném zdravotním systému za cenu přesčasů a minima volného času dokážou fungovat profesionálně a laskavě. Celej ten zážitek mi udělali mnohem snesitelnější.

O týden později jsem od Wina dostala zásnubní prsten. Je krásnej, ve zlatým kroužku má zasazenej malej rubín. Svatba bude v lednu.