Nejkrásnější na zimě jsou světla. Slunečního svitu od podzimu ubývá, večer se dřív šeří a ráno se do tmy blbě vstává, a proto taky nemám na mysli denní světlo, ale měkké žluté osvětlení, které na nás už odpoledne pomrkává z oken tušených útulných domovů, od krbů, svíček a elektrických lamp, a které nás jak můry přitahuje do vyhřátých kaváren, lokálů a hlavně domů, pod měkkou deku.
Nikdy jindy než v prosinci by vánoční světelná výzdoba tolik nevynikla. A protože já mám pro tyhle světýlka silnou slabost, vyrazili jsme s Winstonem na vánoční výlet do Salcburku, kde jsme strávili prodloužený víkend s druhou adventní nedělí. Byl to nadmíru dobrý nápad. Salcburk je krásné město, které vyniká rakouskou čistotou a úpravností a jeho návštěvu si užijete kdykoliv během roku, v zimě se ale změní ve vánoční království. Chodili jsme jeho úzkými uličkami a v podstatě od rána popíjeli všudypřítomný pomerančový punč a ochutnávali pamlsky u stánků. Lanovkou jsme vyjeli k pevnosti nad městem, v galerii moderního umění na kopci jsem si prohlédla Kokoschkovu výstavu a dozvěděla se, že ta příhoda s loutkou Almy Mahlerové nebyla vymyšlená. Dali jsme si vídeňský řízek s bramborami s pažitkou a několik tupláků silného piva v lokálu, který dříve patřil mužskému klášteru. A sedět v červený sukni v kavárně hotelu Sacher s klukem, kterýho si za měsíc budeš brát, to je vážně dobrej pocit. Úplně v celém městě jsou adventní trhy, dokonce i v salcburské zoo, kterou jsme samozřejmě nemohli vynechat, a výzdoba je jedním slovem impozantní. Pod jejím vlivem jsme si cestou zpátky v pondělí večer před Prahou koupili vánoční stromek, který jsme si ještě ten večer doma ozdobili. Náš první společný.
Z vánočního výletu do některé z evropských metropolí jsem si posledních pár let udělala pěknou tradici, nikdy ale nezapomenu na svoje první adventní trhy. Bylo mi sedm nebo osm, ale spíš asi sedm, protože jsem ještě věřila na Ježíška. Mamka mě vzala na výlet do Prahy, hlavním programem byl Mrazík, lední revue s písničkama, na který nám pořídila lístky. Jely jsme jen my dvě, protože brácha byl ještě moc malej a dvouhodinový představení by ho asi nebavilo, táta byl s ním doma a hlídal. Ještě před Mrazíkem jsme vyrazily na Staroměstské náměstí, kde se konaly pro mě, holku z vesnice, nevídané a nezapomenutelné trhy.
Hned na kraji u orloje jsme si koupily pečené kaštany. Mamka mi je loupala, protože mě pálily i přes rukavičky, a byly to ty nejlepší kaštany, které jsem kdy jedla. Potom jsme se procházely mezi stánky plnými vánočních ozdob, dřevěných i papírových betlémů, kožených kabelek, sladkostí a rozličného zboží, které už by mě dnes zdaleka neuchvátilo tolik, jako tenkrát. Obzvlášť přitažlivým jsem shledala stánek s dřevěnými marionetami, kde pan prodejce lačným dětským očím loutky předváděl v plné kráse a pohybu. Strašně se mi líbila malá princeznička v růžových šatech s vlasy z uhlově černých provázků, úhledně sčesaných pod stříbrnou korunkou. Jaké bylo moje překvapení, když jsem ji o dva týdny později našla pod vánočním stromkem u nás doma. Doteď nechápu, jak to mamka udělala, že ji u stánku koupila, aniž bych si toho všimla, ale oklamat sedmileté dítě asi nebude nic těžkého, obzvlášť na tržišti plném lákavých cetek.
Představení na ledě bylo fascinující stejně jako trhy, domů jsem jela celá rozdivočelá a večer jsem spala u rodičů v posteli, protože jsem musela všechny dojmy z večera převyprávět i tátovi. Druhý den nás brzo ráno vzbudil telefon a o pár minut později mi plačící máma řekla, že umřela naše milovaná prababička. Bylo jí 83 let, i ve stáří byla čilá, zdravá, a její odchod nikdo z rodiny nečekal. Večer si šla lehnout a ráno už se nevzbudila. Myslím, že i kvůli tomu si předchozí den pamatuji tak jasně, stejně jako následující dny. Bylo to poprvé, co mi někdo umřel, a Vánoce byly toho roku u nás smutný. Na ten krásnej den na trzích jsem si shodou okolností vzpomněla 13. prosince, na výročí babiččina úmrtí.
Babiččin portrét jsme měli přes Vánoce na krbové římse společně s dalšími fotkami našich zesnulých milovaných. Mamka u nich každý rok zapaluje svíčku. Protože i o tom jsou Vánoce – kromě radosti z dávání a z toho, že jsme obdarováváni, vzpomínáme na své blízké, kteří se s námi u štědrovečerní tabule už nesejdou. A s těmi, co u ní jsou, si vzájemně přejeme shledání i pro příští rok. Ve Vánocích a silvestrovských oslavách je obsažen zvláštní smutek, který schováváme pod veselím oslav a přebíjíme ho skleničkami s perlivými zlatavými nápoji. Smutek po těch, kteří nám chybí, a kteří už nám budou chybět napořád, smutek ze zklamaných nadějí a nesplněných ambicí, ze samoty nebo ztráty. Ve výbuchu světel novoročního ohňostroje ho necháváme odejít a s nadějí se otáčíme čelem k novému roku, který právě začíná. Protože nový začátek může přinést cokoliv. A z větší míry záleží jen a jen na nás.