Pokud už jste v životě navštívili pár svateb, pravděpodobně jste toho názoru, že je to celkem příjemná událost, na níž se pro jednou můžete opít v hezkém oblečení, za doprovodu hudby, na krásném místě a zadarmo. Pokud už máte za sebou svatbu z pohledu hlavního hrdiny, dobře víte, že k tomu jednomu dni, v němž celý cirkus vrcholí, vede nespočet nitek plných nervů, rozhodování, hádek a pláče. A taky peněz, protože tahle sranda rozhodně něco stojí.

Rozhodli jsme se udělat svatbu v lednu. Jednak jsme ji nechtěli plánovat rok dopředu, druhak nás k tomu motivovaly vhodné okolnosti: svatbu v lednu nikdo nedělá, tudíž jsou volné termíny svatebních destinací, málo zakázek mají kytkařky i cukrářky, fotbalová liga má zimní pauzu a lidi nejsou otrávený z toho, že je čeká čtvrtá svatba ve dvou měsících. Dopadlo to tak, že na celou organizaci jsme měli dva a půl měsíce. A nakonec si myslím, že to nevadilo, protože jak se znám, mít svatbu v září, celej rok bych nic neřešila a přibližně v červnu bych si vzpomněla, že by to asi chtělo nějaký šaty, takže bych na přípravu měla, ano správně, dva a půl měsíce.

Do příprav jsme se pustili ihned. Z naší představy menší svatby sešlo ve chvíli, kdy jsme si spočítali jen příbuzenstvo, které by bylo záhodno pozvat, kamarádky, se kterými chodím roky na kafe, a kluky, kteří s Winem čas od času pochlastávají. Z plánovaného seznamu hostů jsme museli škrtat víc, než jsme chtěli, a i tak jsme se dostali na 80 lidí, tedy číslo, které dovolovala maximální kapacita místa, areálu ve stylu ranče, kde jsme svatbu pořádali. Rozhodla jsem se, že šaty si nechám ušít v jednom ateliéru, který už dlouho sleduji na instagramu, protože jsem věděla, jak by šaty měly vypadat, a protože představa několikahodinového zkoušení desítek modelů v předražených svatebních salonech mi dělala mdlo. Sjednala jsem si schůzku, absolvovala výběr látky a několik zkoušek, dva dny před obřadem jsem si šaty vyzvedla hotové; doma jsem měla hezké červené lodičky, které se mi k nim hodily, takže boty jsem neřešila. Win prohlásil, že on je v pohodě, protože oblek už přece má – myslel tím čtyři roky starý kus, který mu padl, když vážil o patnáct kilo víc a na nohavici měl malou záplatu, jak v něm loni po jedné akci vypadl před barákem z taxíku. Vysvětlila jsem mu, že v tomhle obleku se určitě ženit nebude, a tak jsme jednou vyrazili do Fashion Areny, kde si Win hned ve druhém obchodě zkusil první oblek, který mu padl do oka, ten zakoupil a bylo. Obecně si myslím, že jsme byli s Winem celkem fajn zákazníci, kteří si nějak extra nevymýšlí a nelpí na tom, že si celou svatbu vymyslí do nejmenšího detailu.

Květinářku mi doporučila Amálka, a já jsem jí pak řekla, “Podívejte se, já chci kytku s volnější vazbou, a aby v ní byla tmavě červená a modrá, a výzdobu takovou, aby se to tam hodilo.” Slečna byla nadšená. Na první dobrou jsme schválili návrh občerstvení, který nám předložili na ranči. Hudbu mi slíbili zařídit kluci z kapely, fotky Ron Weasley, svatební dort Sisina, která peče – mimochodem, tak krásnej dort jsem nikdy neměla, a nikdy už asi mít nebudu. Holky mi pomohly s organizací na místě. Neměli jsme časový harmonogram vyladěný do poslední minuty, zasedací pořádek, družičky, fotokoutek, půjčenou limuzínu, vizážistku, promítání fotek ani házení kytice. Nijak jsme si to nekomplikovali, i tak toho bylo strašně moc, co jsme museli v krátkém čase zařídit, a týden před svatbou jsem byla v nervech tak hrozných, že jsem se na svatbu ani netěšila, bála jsem se, jak to dopadne a jestli všechno klapne jak má, k čemuž mi dopomáhala má maminka, která mi denně volala s dotazy, co a jak, a dodávala mi dobrou náladu přesvědčováním, že by měl mít Win černé boty, v žádném případě ne hnědé, a výkřiky “No aby se to stihlo.” A taky jsem se docela bála, aby se všichni ti lidi, kteří kvůli nám dorazí, nakonec na svatbě nenudili.

Uklidnila jsem se ve čtvrtek, protože už jsem stejně neměla šanci něco ovlivnit. V pátek jsme odjeli k našim, kde jsme přespali, protože ranč je jen pět kilometrů od jejich domu. Naštěstí jsem byla u toho, když si Win balil poslední maličkosti, takže jsem mu mohla zabránit, aby se ženil v trenkách, které měly mezi nohama díru velikosti mexického dolaru, a pak jsme vyrazili vstříc našemu velkému dni.

V sobotu jsme se probudili do mrazivého slunečného rána – tak krásně snad nebylo po celou zimu. Venku ležel lehký poprašek sněhu a nebe bylo jasné a vymetené. Měla jsem výbornou náladu, pustili jsme Vypsanou fixu a Wohnouty, nasnídali jsme se, dorazila babička a náš fotograf Ron, já a máma jsme zašly ke kadeřnici a kolem poledne se do našeho domu začala sjíždět Winova rodina. Máma mi udělala makeup, v půl druhé jsem se šla převléct do šatů a když Winova větev odjela na ranč, sešla jsem dolů, společně jsme nasedli do bráchova nazdobeného auta a vyrazili jsme za nimi, brácha řídil, máma byla vedle něj a já seděla s tátou vzadu a bylo to hrozně hezký, že jsme tam tak dohromady jako rodina a jedeme na moji svatbu, máma byla chudák rozhozená a pořád brečela, táta se jí smál, jak je jeho dobrým zvykem. A pro mě to bylo pořád trochu neuvěřitelný, jako bych celé dění pozorovala z dálky. Dojeli jsme na ranč a máma s Primusem se šli zařadit do průvodu, já s tátou jsme čekali venku, přišli Felix a Kulich, aby mě omrkli a řekli mi, jak jsem krásná, no a pak odběhli a pustili Piece of My Heart od Janis Joplin a svatební průvod začal, nejdřív Win s mámou, potom moje máma a Winův táta, za nimi Primus a Michal, naši svědci, a nakonec já s tatínkem, slunce vydávalo nízký a měkký zimní světlo a zamrzlej rybník se třpytil, my jsme šli na dřevěný molo na rybníce, kde byly shromážděný naše rodiny a kamarádi, všichni se usmívali a dívali na nás, a pak mě táta předal Winovi, postavili jsme se před oddávajícího a drželi se za ruce. A když pan oddávající skončil svoji slavnostní svatební řeč, vyměnili jsme si prstýnky a dali jsme si pusu, všichni kolem tleskali a smáli se a bylo to skvělý.

A ačkoliv jsme si během plánování nebyli jistí, jestli chceme dodržovat svatební zvyky, nakonec jsme je zvládli snad všechny – společně jsme zametli rozbitý talíř, nakrmili se děravou lžící knedlíčkovou polévkou, nakrájeli ten báječnej třípatrovej svatební dort, vystřihli si zahajovací novomanželský tanec i sólo pro rodiče, vyslechli jsme si krásné projevy Winova táty a mýho bráchy, svobodné holky jedly pod stolem rohové koláčky. Akorát ta svatební noc proběhla vzhledem ke stavu novomanželů až v neděli.

Přes veškeré obavy a stres, který jí předcházel, jsme si já a Win svatbu užili na maximum. Jídlo bylo báječný, lidi se bavili, máma se skoro nehnula z parketu, naši bratři se drželi na nohou až do pozdních hodin, Ron fotil jak o život a zajistil nám krásný fotky a ještě lepší svatební video, hudba byla jako ve Vagonu, když to tam ještě bejvalo dobrý. Protančila jsem celou noc, z parketu jsem s Winem odcházela jako poslední, až když personál začal balit. Sisina to se mnou dala až do konce, tančila ještě hodiny potom, co její kluk odešel spát. Nestihla jsem si popovídat se všemi hosty, což mě zpětně trochu mrzelo, ale myslím, že je přednější, že jsem si užila životní party podle svýho. Lidi, který jsme pozvali, vytvořili fantastickou atmosféru a já jsem byla moc ráda, že jsme se rozhodli vsadit na kámoše a neudělali jen malou svatbu pro úzkou rodinu – kamarádi jsou totiž ti, kteří dělají náladu svatby. Zklamali mě ti, kteří slíbili účast, ale nakonec bez omluvy nedorazili – místo nich mohl jít někdo, kdo by si to třeba užil, ale už se nám na seznam nevešel. Nikdy totiž nemůžete pozvat opravdu všechny, které byste chtěli. Zpětně je mi líto, že se nedostalo na někoho, koho bych tam ráda viděla. A bohužel byli i tací, kteří nám dost nehezky vyčetli, že jsme je na svatbu nepozvali, ale srdce mi to nezlomilo.

Byl to bezpochyby jeden z nejlepších dní v mém životě. Kouzlo svatby spočívá v tom, že osobnímu štěstí dvou lidí, kteří se rozhodnou spojit své životy, přihlíží i jejich rodiny a blízcí přátelé, kteří svou přítomností vlastně dodávají slibu na váze. Když někomu ten slib dáváte, dáváte ho napořád, a i přestože víte, že polovina všech manželství končí rozvodem, věříte, že právě vy budete ta výjimka, ten pár, kterému se podaří společně šťastně zestárnout. Ta počáteční víra je nejdůležitější a bez ní bych se vdát nemohla. A myslím, že Win to má stejně.