Ekovlna dorazila i do naší domácnosti. Ještě dříve, než přišla klimatická Gréta, studentské stávky a zpráva, že do 12 let musíme změnit globální spotřební chování, jinak se zvýší teplota planety o jeden stupeň, pocítila jsem smutek nad vymíráním druhů a zamořením oceánu plasty. Začalo to asi před rokem. Najednou jakoby na mě odevšad vyskakovaly články, v nichž se objevovaly velryby s žaludky plnými plastového odpadu, želvy s brčky v nose a lední medvědi umírající hladem. Mladí studenti kvůli tomu začali stávkovat, což je podle mě skvělý, jen mě zaráží množství nadutosti, které se kolem toho vyrojilo, a nutnost některých lidí se nad studenty povyšovat a mravně je nabádat, že by místo páteční stávky měli být ve škole. Moralistům asi nedochází, že kdyby studenti své protestní průvody uspořádali v sobotu, už by to nebyla stávka.

A já se začala zamýšlet, jak bych mohla i svou měrou přispět k tomu, aby se situace alespoň nezhoršovala. Říká se, že je vždycky nejlepší začít u sebe. Nějaké zavedené návyky už jsem měla z minulosti – nekupuju si v krámě pokaždý novou igelitku, nosím většinou plátěnku s sebou v kabelce, abych v případě potřeby mohla donést menší nákup. Když jedeme nakupovat ve velkém, bereme si svoji velkou bytelnou tašku z Lidlu, která je sice taky plastová, ale máme ji už víc než rok a zatím nám slouží. Důsledně třídíme odpad a tak napůl uvažuji o pořízení kompostéru, protože v domácnosti vyprodukujeme poměrně dost biologického odpadu, jenže mě nenapadá, co bych s tím kompostem v bytě 2+kk na Žižkově dělala, když mi všechny kytky stejně vždycky pochcípaj, a taky se mi nelíbí představa, že bych měla doma žížaly, byť v uzavřené nádobě, protože ty potvory by si cestu ven určitě najít zvládly. Místo auta jezdím mhd – dobře, tohle je znouzectnost, já totiž strašně blbě řídím.

Nekupuju si už každej měsíc nový hadry, protože druhým největším znečišťovatelem planety je textilní průmysl. Beztak mám těch triček víc než dost na několik let a když už si něco nového pořídím, dost dlouho přemýšlím, z jakého je to materiálu (polyester neberu, protože mikroplasty ve vodě) a jestli to opravdu unosím. A vlastně mi najednou zbývá víc peněz. Nechci si ovšem ani představovat, kolik mikroplastů týdně naše domácnost vyprodukuje praním Winova sportovního oblečení, které je v podstatě vytvořené z petlahví, ale zkuste si běžet dvacet kilometrů v bavlně.

Pak jsem se dozvěděla, že největší službu planetě člověk prokáže, když se stane veganem. O tom tedy neuvažuju, ale omezit spotřebu masa doma zkoušíme. Teda, zatím o tom spíš mluvíme – já o tom mluvím a Win je pak nasranej, protože je zvyklej mít maso k obědu a maso k večeři a bezmasá večeře pro něj znamená, že si dá čtyři vejce nebo chleba se šunkou, ale já si vážně myslím, že každodenní konzumace flákot není nutná a omezení masa by nám mohlo po zdravotní stránce jedině prospět. Koupila jsem si textilní odličovací tampóny, které jsou pratelné, takže každý večer nevyhazuju použité vatičky. A jsem zvědavá, kdy se do módy vrátí látkové kapesníky – přesně takové, nad kterými ohrnujeme nos, když je starší generace zežmoulané tahá z kapsy. Látkové plíny už se přece vrátily. Ono té ekologii obecně nejvíc prospívá, když je zároveň ekonomická a ušetří nám pár korun.

Novinkou v naší dvoučlenné domácnosti je zavedení tuhých mýdel. Když Winovi došel sprcháč, pořídila jsem mu ve vymazleném eshopu mýdlo české výroby z kokosového oleje a bambuckého másla s mužnou vůní cedru, sobě jsem objednala další exempláře a dokonce i mýdlo na vlasy. Tyto výrobky jsou balené v kompostovatelném papíře a nezůstávají po nich prázdné plastové lahvičky. Když Win mýdlo poprvé použil, měl plno stížností, že přece není možný, aby si tím umyl i vlasy, když to ani pořádně nepění, a že má po umytí pocit, jakoby mu byla malá kůže, protože ho to stahuje, ale tyhle připomínky fakt neberu, vzhledem k tomu, že on se jednou umyl i cifem, kterej jsem nechala na vaně po úklidu koupelny, a jeho kůže to přežila, stejně tak jako když si spletl dezinfekční ubrousky na čištění toalety s vlhčenými ubrousky na pleť a po jednom závodě v horách se s nima celej otřel od hlavy až k patě. Mejdlo z bambuckýho másla mu teda určitě nemůže ublížit, paradoxem však je, že za něj platím 130 Kč, kdežto za ten klasickej Winův sprcháč to bylo maximálně pade.

Dneska existuje spousta eko vychytávek, kterýma si můžete vylepšit domácnost, jenže upřímně, je to vůbec účelné? Dost často si myslíme, že planetě pomáháme, ale pravda může bejt úplně jinde. Nedávno vyšla studie, podle níž je paradoxně nejvíc ekologicky náročná textilní taška (kvůli výrobě) – ze srovnání nejlépe vyšla obyčejná igelitka. To je celkem překvapivé. Méně překvapivé je, že poté, co se začaly plošně odmítat pravé kožešiny, někoho konečně napadlo vědecky podložit, že takový kožíšek z uměliny vlastně přírodě uškodí asi tisíckrát víc než mrtvej králík, protože se nikdy přirozeně nerozloží, koneckonců ani tak nezahřeje. A i když se snažíme nahrazovat kosmetiku ekologickými variantami, podporovat lokální výrobce a pořizovat si oblečení z biobavlny, pořád spotřebováváme. A spotřebováváme ve velkém. Důkaz jsem viděla nedávno v jednom obchodě na Vinohradech, který je mi svou koncepcí hodně sympatický, protože se zaměřuje na prodej udržitelné módy vyrobené za férových podmínek a bez umělých materiálů. V tom obchůdku uspořádali jarní výprodej loňských kolekcí – a zákaznice se na výprodejové kusy vrhly takovým způsobem, že během dopoledne byla celá nemalá zásoba pryč. Těžko říct, jestli při nákupu za pár kaček zohledňovaly hodnoty, které obchod ve své filozofii vyznává: Aby mi vybraný kousek dobře seděl, dal se kombinovat se zbytkem mého šatníku a abych ho skutečně unosila, nenakupovala jen impulzivně a proto, že je něco ve slevě.

Posledním příspěvkem k ekologii u nás doma jsou bambusové kartáčky na zuby. Staré plastové curaproxy jsem vyhodila a naordinovala nám eko variantu. Win je s tím v pohodě, ale já jsem si při prvním použití o ten bambus odřela hubu a ještě se mi z toho materiálu zvedá žaludek, takže si ty zuby nemůžu ani pořádně dočistit. A dobře mi tak, protože všeho moc škodí.