“Jé, a jak si to užíváš? No moc ti to sluší. Teda jsi taková bledá. No není to ale na tobě ještě moc vidět! A tak třeba moc nepřibereš. Jak na tom byla tvoje máma? No podle pleti to bude určitě holka! Ještě pár týdnů a přejde to, uvidíš. No jo, těhotenství, to je nejkrásnější období v životě ženy!” A já bych chtěla říct, že to teda není. Hele, teď přijdou námitky, že těhotenství je dar, že se nemám rouhat a že si toho mám vážit – a fakt, já si toho vážím a na mimčo se těším, jenže to neznamená, že se u toho celý dny rozplývám blahem a že je to prostě celý paráda. Zkrátka, každé těhotenství je jiné a každé provázejí jiné nepříjemnosti, ale to moje provázejí všechny.

První tři až čtyři měsíce očekávání totiž v mém případě byly bez nadsázky jedny z nejnepříjemnějších v dospělém životě. Pravda, bude to tím, že jsem nikdy nic hroznýho nezažila, jsem celoživotně zdravá a převážně i spokojená a umím mít radost z maličkostí, jenže tenhle můj přirozený stav věcí přibližně s příchodem čtvrtého těhotenského týdne zmizel a nastala řada nešťastných příhod.

Ranní nevolnosti? Ne, ty jsem nezažila. Mně bylo totiž špatně celej den a každej den, měla jsem v podstatě nekončící kocovinu s častým zvracením, pocitem mdlob a vydatným bolehlavem. Nechutnalo mi jídlo a před každým obědem jsem přemýšlela, co bych tak mohla pozřít, aby to aspoň chvilku vydrželo v žaludku. Nemohla jsem vidět ani fotky jídla na instagramu nebo denní menu restaurací na facebooku. Panebože, přestalo mi chutnat dokonce i kafe. Víte, kdo má nejlepší čich na světě? Těhotná žena! A ne, není to výhoda, což zjistíte už v ranní tramvaji a pak si to potvrzujete v každé jídelně či restauraci. Předtím mi nedošlo, jak strašně lidi smrděj. Byla (a jsem) strašlivě unavená a pořád bych jenom spala. Někdy jsem myslela, že ani nedojdu domů z práce, že prostě usnu v tramvaji. Dalším nepřítelem těhotné ženy jsou zaražené prdy. To vás hned přejdou nápady, že si uděláte čočkovku nebo zelňačku, protože ta ukrutná bolest nafouklého břicha za to opravdu nestojí. No a když mi uplynul první trimestr a začalo se mi dělat trošku líp, rozuměj, když jsem pomalu začala normálně jíst, chytla jsem někde ukrutnou sračku s blitím a museli mě testovat na salmonelu, kterou jsem naštěstí neměla, protože to už by byl vážně vrchol.

Fyzické rozpoložení se mi samozřejmě odrazilo na psychice – zkuste bejt pozitivní a dobře naladěná, když vám třeští hlava a navaluje se vám, jen projdete kolem stánku s kebabem, ty my máme v Praze na každý zastávce MHD. Protože je vám furt blbě, večery trávíte výhradně doma na gauči, nekonají se randíčka ani společenský život, v podstatě jenom čumíte na filmy, díky čemuž máte dost času se litovat. Do toho slyšíte z úst zasloužilých matek moudra, že vše, co přijímáte a vyzařujete, již předáváte svému nenarozenému miminku. Touto optikou jsem si musela připustit, že zatím jsem svému dítěti předala sadu neuróz a rohlíky s taveňákem a cítila jsem se jako ta nejhorší žena na světě.

Začala jsem přemýšlet, jak budu fungovat, až budu nějaký čas téměř výhradně odkázaná na peníze od partnera, což je velmi nepříjemné pro ty z nás, které jsou zvyklé mít naprostou svobodu v nakládání se svými financemi. Takže jsem začala šetřit, bohužel pozdě, a došlo mi, že ten finanční polštář, co jsem si představovala, už asi naškudlit nestihnu. 

Mění se samozřejmě i moje tělo. Zatím je to docela v pohodě, protože jelikož jsem moc nejedla, nemohla jsem ani přibírat, dost se mi ale zvětšily prsa. Ano, takhle to zní dobře, ale do mé nové podprsenky by se mi klidně vešla hlava a když si ji večer sundám, Win volá “Vypustťe Krakeny” a velmi se směje. Pomalu už si představuju, jaký krmítka budu mít na hrudi, až se mi nalejou mlíkem a kde asi prodávají podprsenky velikosti F. Taky jsem takhle jednou seděla v práci a najednou se přistihnu, jak se drbu na břiše, strašně mě svědilo, což bylo neklamné znamení, že se mi natahuje kůže, a taky že jo, do dvou týdnů mi vyrostl znatelnej pupek a dokonce jsem si myslela, že se mi už udělala i taková ta tmavá pigmentová skvrna od pupíku dolů, ale ukázalo se, že je to jen otlak od punčocháčů. A jak mi vyrostlo břicho, začala mě bolet bederní páteř, protože nemám zpevněný střed těla a jsem líná, nicméně bolest je to opravdu vytrvalá a výrazná, což dokonce i mne donutilo cvičit podle youtube tutoriálů těhotenskou jógu. Poté, co jsem však absolvovala devítihodinové posezení v autě na cestě do Opavy a zpět, kde jsme stejně prohráli, celá těhotenská jóga mi byla zcela na nic, protože jsem si záda zablokovala tak, že jsem se dva dny nemohla hnout. Napadlo mě, že bych v rámci zlepšení kondice a zpevnění svalů kolem páteře mohla jít plavat, ale co jsem se viděla s tím pupkem v plavkách, budu se na to muset ještě psychicky připravit. Kamarádka mi poradila, ať si koupím podpůrný těhotenský pás, který si zapnu přes břicho a kolem zad, a on mi ten těžkej pupek drží. No docela to funguje, bohužel si musíte vybrat, jestli vás budou bolet záda, nebo břicho, ale možná si to jenom moc utahuju.

Shrnutí prvních třech až čtyř měsíců: Byla jsem protivná, podrážděná, poblitá, depresivní, plačtivá a nastartovaná na první nakopnutí. Winovi patří nejhlubší obdiv, že to se mnou dává, že mě s nezdolným optimismem podporuje a zatím se ani neuchýlil k násilí, a že přípravu na naprosto novou životní situaci zvládá zjevně o tolik líp a s větší samozřejmostí než já.

Krom té bolesti zad ale musím přiznat, že po čtyřech měsících už je to o něco lepší. Už se mi nezvedá žaludek po každém jídle, ale jenom ráno, najíst se můžu relativně v pohodě a zmizela i ta ukrutná únava. Akorát jsem začala mít strašnou chuť na alkohol. Víno a prosecco, to se ještě dá, nebudu vám lhát, občas (fakt výjimečně) si decku bílýho naleju. Ale pak mám taky chuť na gin tonic, a nemůžu si dát ani ten tonic. S láskou vzpomínám na silvestrovský Božkov s kolou. Těším se, až si zase budu moct dát kyselou Margaritu a s Winem jsme se domluvili, že až budeme moct jít zase na alko rande, půjdeme do baru Bukowski a budeme pít celej večer koktejly. Manhattan, Hemingway, Long Island… Můj bože, bude to ještě dlouhejch pět měsíců.