Termín porodu se blíží a to dostává do očekávání nejen mne, ale i mé okolí. Není na tom nic divného, porodit se chystám poprvé v životě a příbuzní jsou jako na trní, kdy už to bude a kdy se budou moct poprvé pomazlit se svou novou vnučkou. Na vyvrcholení těch dlouhých devíti měsíců se těším i já, a že jsou poslední týdny těhotenství dosti nepříjemné má jednu nespornou výhodu – úplně jsem se přestala bát porodu, protože se držím naděje, že po tom krvavém úkonu se zbavím bolestí zad, třísel a břicha, kachní chůze, mizerného spánku a otoků, kvůli kterým mé prsty vypadají jako malé buřtíky a obličej mám opuchlý jako Dáda Patrasová po víkendové chlastačce. 

Celé těhotenství mi připadá ukrutně dlouhé a protože jsem si z nějakého důvodu vsugerovala, že budu rodit dřív než se čeká, dejme tomu na začátku října, připadá mi, jako bych už čtrnáct dní přenášela, přestože lékařkou stanovený termín ještě ani nenastal. Může za to mimochodem i ta lékařka, které mi při prohlídce řekla, že já podle jejího mínění přenášet nebudu, ale že poznat jistě se to nedá. Celá rodina mi hojně volá a píše, jestli teda už a jak se cítím a kdy si myslím, že to přijde. Já jím znovu a znovu říkám, že ještě nerodím, ale že by se určitě dozvěděli, kdyby jo. 

Nejvíc důvodů k nervozitě má patrně Win, který mě kontroluje z práce zprávami “Už rodíš?” a před uplynulým víkendem sdělil svým přátelům a rodině, že cejtí, že o víkendu to určitě přijde, což mělo za následek, že mi psala jeho kamarádka, že bych si teda měla pohnout, protože kvůli plánované zapíječce zůstali místo výletu přes víkend v Praze, a Winova máma nám o víkendu volala dvakrát denně, jestli jsme teda už v porodnici. Poprosila jsem tedy svého muže, aby si příště už nechal své dojmy pro sebe a aby už určitě nikde a nikomu neříkal, že jsem měla večer “fejkový kontrakce”, jak on nazývá poslíčky. 

Fejkový kontrakce jsou vůbec zajímavá věc, protože si nejsem úplně jistá, jestli poznám fejkový od těch pravejch (teoreticky samozřejmě ano), a když mi začaly jednoho večera minulý týden intervalové křeče do podbřišku, mysleli jsme si s Winem, že by to už možná mohlo být ono a radši jsme šli rychle spát, abychom naspali aspoň pár hodin, pokud bychom třeba ve tři v noci museli vyjet do porodnice. Kontrakce se mi následně podařilo úspěšně zaspat, stejně tak jako o dva dny později, Win však zostražitěl a nyní se už nevyptává jen jestli rodím, ale také na to, jaký je aktuální stav mé dělohy a jestli cítím nějaké podezřelé pohyby, bolesti, křeče či tuhnutí břicha. Je obdivuhodné, jak se prostřednictvím článků na internetu dokázal v této oblasti samovzdělat. Nechce se také pouštět do žádných větších akcí, takže když v pátek navrhnu, že v sobotu bychom mohli jít na brunch, opáčí, že v sobotu si dá k snídani chlebíček v bufetu porodnice u Apolináře a ať nevymejšlim. A protože ty kontrakce od poslíčků ještě nerozliším, při každém píchnutí si seberu doklady a těhotenskou průkazku a uložím si je do sbalené tašky do porodnice, abych je druhý den ráno zase vyndala a vrátila do kabelky.

Můj muž není jediný, kdo “má tušení”. Před týdnem se s tušením, že “tenhle tejden bude strejdou”, svěřil i můj brácha, táta měl tušení, že to bude konkrétně 9. října, a své tušení má Winova babička, podle níž budu jistě přenášet, protože “děvčátko se v bříšku parádí, takže mu to bude déle trvat.” 

Už dva očekávané termíny porodu jsem promrhala podle tušení své mamky. Její kamarádka Pavlína jí přitom kyvadlem vyvěštila, že se dítě jistojistě narodí v noci na čtvrtek 3. října, pročež mamka spala do rána s mobilem u hlavy a když jsem jí dopoledne nebrala telefon, byla v podstatě přesvědčená, že už to nastalo. Nenastalo, a tak konfrontovala věštící kamarádku s chybným úsudkem, Pavlína věštila znovu a oznámila mamce s vážnou tváří, že se teda dítě narodí až příští týden, a když ne, tak až ten další. Slovy Cimrmana ve hře Záskok, to bych uměla taky, takhle věštit. Další očekávání mamky se upnulo k úplňku, protože to je přece jasný, o úplňku se dějou záhadný jevy a některý lidi nemůžou spát, takže určitě porodím o úplňku. A zase nic, až už je mi trapný, jak na mě tyhle záhadný jevy nepůsoběj, ale zase je hezký vidět, jak se moje rodina na příchod nového člena těší. 

Sisina se svojí mámou a se svým klukem vytvořila sázkovou tabulku, kam si dali své tipy na termín, a nevím, jaký prachy jsou v banku, ale asi to nebude málo, protože ještě v pátek mi psala, že určitě nesmím porodit do neděle, jinak její kluk tu sázku vyhraje, a to teda ne, tak jsem ráda, že aspoň ji jsem nezklamala. 

Já žádný tušení nemám, teda, myslela jsem, že jo, ale asi je fér říct, že zbožné přání porodit na začátku října není totéž, co tušení. Moje ženská intuice nezafungovala ani při hádání, jakého pohlaví je mimino v mém břiše, takže mi nezbývá než čekat a čekat a doufat, že ty pravé kontrakce od fejkových poznám a tentokrát už nezaspím. Již teď ale vím, že můj skvělý plán, jak si po šestinedělí dám u tchána za odměnu devíti měsíců námahy jeho báječnou tradiční svatomartinskou husu, že ten mi už nevyjde, protože ať počítám jak počítám, jestliže je dnes 14. října, tak 11. listopadu ještě šestinedělí za sebou mít nebudu.