Když jsem ještě neměla dítě, ale už jsem byla těhotná, často jsem si představovala, jaký to asi na tý mateřský bude. Měla jsem spoustu plánů. Jelikož jsem poprvé od svých jednadvaceti let neměla chodit do práce, bylo mi úplně jasné, že na té mateřské budu mít spoustu času, především na sebe a na svoje zájmy. Že konečně pohnu s dlouhodobými resty, že si roztřídím kupu fotek, které mám v počítači, a udělám fotoalba, budu navštěvovat všechny ty zajímavé výstavy, přečtu hromadu knih a shlédnu nepřeberné množství filmů.
Ruku v ruce s tím šly představy o mém budoucím dítěti. Myslela jsem si, že dítko prospí celé dny, že třeba na dvě hodiny usne, já ho uložím do postýlky, odejdu vedle do pokoje a budu pilně pracovat na své dva roky rozepsané knize. Že půjdu na procházku s kočárkem, sednu si do pěkné kavárny, k psaní budu popíjet krémové cappuccino a vedle mi bude spokojeně chrupkat načančané miminko. Zkrátka, ve své naivitě a pýše jsem si myslela, že to bude pohodička a že si vlastně odpočinu od náročného pracovního režimu. Částečně jsem měla pravdu, od práce vážně odpočatá jsem, dokonce jsem si na ni ještě ani nevzpomněla. Celá má bytost se totiž naplno zaobírá přežitím dvou bytostí – mě a mé dcery.
Po porodu přišlo šestinedělí s nedostatkem spánku, (ten já snáším velmi špatně), rozhozenými hormony, záchvaty breku, ve kterých jsem vykřikovala, že jsem strašná máma a že mě Panenka určitě nemá ráda, protože celej den brečí, jen když přijde nějaká návštěva a věnuje se jí, záhadně se promění v hodné dítko a dává najevo, jak špatně si s ní počínám. Rozečtené Ecovy Dějiny krásy leží na konferenčním stolku, protože místo proporcí antických soch se zaobírám načasováním kojení a plínkami. Místo práce na románu vytvářím básnická veledíla, “Kočička tralala, ta se krásně vyspala” či “Na nás si zima nepřijde, ty máš své deky, já mám své tuky”, Magnesia Litera za poezii mne letos jistě nemine, ale mohl by z toho být samozřejmě i Anděl, protože ty texty zpívám na chytlavé autorské melodie. Knihu dopsanou nemám, zato mám: pískacího páva, cinkacího lvíčka, šustícího motýla a krávu se zrcátkem, takže velkou část dne hraju loutkové divadlo a mluvím jako pískací páv/cinkací lvíček/šustící motýl a kráva se zrcátkem. Vymyslela jsem jim spoustu příběhů.
Miminko nechce být ani na minutu samo, takže když jdu vařit, vařím jednou rukou, druhou rukou chovám. Mé návštěvy toalety se smrskly na nezbytné minimum. Dokážu už rozeznat, kdy Panenka brečí z hladu, kdy kvůli počůrané plínce a kdy proto, že má bolavé bříško, protože jsem si, já blbá, dala k svačině čerstvý chleba, čímž jsem jí způsobila nadýmání, když ale jednou v podstatě nonstop probrečela tři dny, byla jsem zralá na blázinec. Čekala jsem, že mě miminko bude potřebovat, přesto jsem byla překvapená, že mě potřebuje až tak moc a že, alespoň teď ze začátku, budeme v podstatě jedinou bytostí.
Nemůžu nemít dojem, že mateřství ženu vyčleňuje ze společnosti. Pokud nežijete obklopena rodinou, dost často se budete cítit osamělá. Na předporodním kurzu nám osvícená porodní asistentka řekla, že je lepší začlenit dítě do svého života, než přizpůsobovat svůj život dítěti, a mně se ta myšlenka moc líbila, řekla jsem si, že to zkusím, jenže realita je bohužel jiná.
První věcí je práce. Tady není o čem, nějakou dobu bude můj full time job péče o dceru, s tím rozdílem, že dříve jsem měla v pět v šest padla a mohla jsem jít domů a věnovat se zábavě nebo odpočinku, kdežto teď nemám padla ani v noci. Se ztrátou práce přijdete o velký okruh známých a podstatnou část sociálního kontaktu, o příjmu nemluvě. Teď jsem především na gauči – my ho už máme zevrubně poblitej, protože odkrkávání po kojení jde dost často i s tekutinou. Tady mi sociální kontakt nehrozí.
Zadruhé, s dítětem určitě nechcete celý den sedět sama doma, tak vás napadne, že byste se se svou další kámoškou na mateřský mohly sejít někde v kavárně, jenže málokde v kavárně jsou nadšený, když viděj, jak se jim dovnitř hrnou dvě ženský s kočárkama, a já se vlastně nedivím. Přebalovací pulty jsou dobrým znamením, že děti jsou v podniku tolerovány, ale moc podniků je nemá. Kočárky všude překáží, do kaváren chodí lidi často pracovat nebo si v klidu číst, takže když vám mimino začne brečet, cítíte se fakt blbě, protože je rušíte, nezáleží na tom, že jste prcka do tří minut zase uklidnila. Jo, úplně nejhůř na vás koukají ženy generace mých rodičů, protože ony když byly na mateřské, tak byly doma a netrajdaly po městě, tak proč nemůžete taky? Musíte si najít úplně nový okruh podniků, kde se holt sdružují mámy s dětma. Co na tom, že jste si představovala, jak budete chodit i mezi normálně pracující lid, abyste se nezbláznila. Normálně pracující lid vás mezi sebou nechce.
Procházky si plánujete podle kojení. Je leden a určitě nemůžete kojit venku na lavičce, pokud nechcete, aby vám dítě k prsu přimrzlo, a dvouměsíční dítě jí třeba každý dvě hodiny. Upřímně, já nerada kojím ani kdekoliv jinde na veřejnosti, prostě se necítím příjemně, když mám vytahovat prsa před cizíma lidma. Další věc jsou schody – s kočárkem celkem problém. Praha se rozhodně nedá považovat za bezbariérovou, a co teprve menší města. Chudáci lidi na vozíčku, kteří tohle musí zdolávat denně. Dopravní podnik se snaží, po městě už jezdí opravdu hodně nízkopodlažních autobusů a tramvají, holt si jen musíte počkat, než přijede bus, kde ta plošina už není kočárky zaplněná, v metru už to ale taková sláva není a kupříkladu dostat se na stanici Vyšehrad na protější nástupiště je v podstatě Takešiho hrad, jak poznamenala Luisa, než jsme zjistily, že musíte dojet o stanici dál, nastoupit do metra jedoucího opačným směrem a tu jednu stanici se vrátit. No fakt.
Jiný je to i ve vztahových záležitostech – od nynějška si je plánujeme do večerních hodin, když naše děťátko konečně usne. A místo v posteli probíhají na tom poblitým gauči – ještě, že je aspoň rozkládací.
Bezpochyby je skvělý, když máte kamarádku, která tohle celý prožívá s váma. S Luisou jsme otěhotněly prakticky současně, mohly jsme si vzájemně postěžovat na přibírání a zvracení a její Pořízek se narodil o týden později, než moje Panenka. Nechci nic naznačovat, ale s Luisou už bysme dokázaly naplánovat sladkej bar na jejich svatbu. Až budou Panenka a Pořízek větší, jistě nám za naše námluvy poděkují.
Win mi pomáhá jak může, ale chodí do práce a vrací se unavenej večer. Moje rodina je skvělá, máma a babička jednou za čas přijedou do Prahy a já si můžu trochu oddechnout, stejně jako když jedeme na víkend k našim – tam jsou to pro mě úplný lázně. Všechno je jinak, než bylo před dítětem, a navždycky už bude. Přes to, jak moc se změnil můj život a jak moc jsem musela upozadit sama sebe, mateřská role je krásná, naplňující a dělá mě šťastnou. Láska získala rozměr, který jsem si vůbec nedovedla představit. Jen ta představa, že dítě je možné včlenit do života, jaký jsem vedla, a ten se vlastně skoro nezmění, ta byla nesmírně, nesmírně naivní.