Po přestěhování ze Žižkova na okraj Prahy jsem byla nějakou dobu rozčarovaná – přece jen, o návrat na vesnici jsem nikdy neměla zájem a najednou se nějak stalo, že jsme si koupili byt v městské části, za kterou je zatáčka, za zatáčkou pole a za tím polem dopravní cedule s přeškrtnutým nápisem HLAVNÍ MĚSTO PRAHA. Zvykalo se mi těžko, zejména na to, že než se dostanu do toho skutečného města, docela dlouho to trvá, a taky že se tu nikde v pochozí vzdálenosti nedá koupit flat white a čerstvé croissanty, musím však říci, že venkovský život skýtá i světlé stránky, zejména když máte malé dítě a je pandemie koronaviru.
Díky blízkosti přírody jsme hodně venku, bydlíme v podstatě na křižovatce cyklostezky, dá se tu chodit na pěkné výběhy (říkal Winston), a teď tu bylo tolik sněhu, jako jsem to na Žižkově nazažila za deset let. Lidé běžkovali na přilehlých polích a lukách. A když mi chybí společenské vyžití a nechci se trmácet blíž k centru, stačí mi zajet do Kbel, což je sousední pražská čtvrť. Kbely mají hned několik výhod. Mají Billu, řeznictví, farmářský krámek, slušnou kavárnu a Centrální park Kbely, který je pro matku malého dítěte doslova rájem. Obsahuje tři dětská hřiště, na kterých si může dítě hrát, jedno hřiště psí, kde může dítě za plotem koukat na psy (“Baf baf baf!”), rybníček s kachnami, které může dítě krmit (“Ga ga ga!”), co pět minut kolem na vyvýšeném náspu v bezpečné vzdálenosti projíždí vlaky (“šššš, aaaa!”) a teď přes zimu je v parku dokonce improvizovaná sáňkařská dráha, kterou tvoří namrzlý chodníček. V parku se nachází (samozřejmě zavřená) restaurace a u restaurace (díkybohu otevřený) stánek. Stánek dobře zná své zákazníky. Jeho nabídku tvoří káva, párky v rohlíku, tousty (“Ňami ňami”), čokoládové vafle a dokud to šlo, tak i nějaké ty alkoholy, teplé či studené, dle roční doby. Co víc člověk potřebuje? Jasně, že si můžu tousty šunka sýr udělat doma, ale já si prostě chci ty tousty občas koupit. Někdy tam jedeme už kvůli tomu, abych mohla říct místním ženám s dětmi “Dobrý den!” a připadala si, že mám společenský život. Proč nebydlíme ve Kbelích? Nevim.
Obávám se však, jak dlouho si v Kbelích vystačíme. Leden je divnej měsíc a únor taky. Je po svátcích, takže už se nemáme na co těšit (jasně, v únoru je Valentýn, ale na toho Winston tuty zapomene). Pořád je zima a málo světla, dokonce i vánoční výzdoba, která mírní všeobecnou depresi, je pryč. Všechno je zase zavřený a nikam nemůžeme, a nikdo netuší, do kdy to tak bude. Mám spoustu pěknejch hadrů, který nemám kam nosit. Už se ani nemaluju, panebože. Nemáme termín, na který bychom se mohli s nadějí upnout. A tak jsem si aspoň napsala seznam věcí, který provedu, až zase budu moct.
Zajdu si na oběd do restaurace, jen tak, ve všední den. Ukrutně se těším na jídlo, který mi uvaří někdo jinej.
Uspořádáme koncert. Snad někdo přijde.
Koupím si lístek na koncert kapely, kterou mám ráda. Nebo na balet, nebo na operu. Když tady před pár lety hráli Alt-J a Lana del Rey, bylo mi líto utrácet tisíce za jeden koncert v přesvědčení, že se tu do dvou let objeví zase, ale jak vidíme, teď se tu dlouho neobjeví vůbec nikdo. Lituju každý kulturní akce, na který jsem nebyla.
Zajdu si na čaj o páté do Café Louvre a budu si představovat, že jsem na panství na anglickém venkově.
Rande v kině. Tohle Netflix nemůže nahradit.
Půjdu na fotbal. A taky na hokej.
Pojedeme na hory, ubytujeme se v pěkným apartnámu a budeme chodit jíst do okolních restaurací, zalyžujeme si s Winem a s bráchou a vezmeme Panenku poprvé na sáňkařskou dráhu na Černé hoře v Janských lázních, kde to miluju od dětství.
Strávím den v obchodním centru, projdu si obchody, ošahám všechno pěkný oblečení, něco si koupím a pozevlím ve Starbucks Coffee s obřím hrnkem nějakýho jejich sladkýho pitíčka, ve kterým už kávu jenom tušíte.
Navštívíme dětskou herničku nebo kavárnu s dětským koutkem, kde bude spousta cizích dětí. Fakt! Zkuste si celý dny zabavovat batole, který už se doma nudí, když venku mrzne nebo leje a všechny ostatní matky tráví čas v kruhu rodiny, protože se taky bojí covidu (ty otrlejší nebo zoufalejší jsou naštěstí v Kbelích u stánku).
Příští rok konečně vyrazíme na vánoční trhy do Vídně, do Drážďan, do Krakowa nebo prostě kamkoliv, kde vánoční trhy dělaj, já totiž vánoční trhy miluju a každej rok jsme jezdívali na adventní prodloužený víkend někam do zahraničí a bylo to skvělý. Letos ne, i když jsme do poslední chvíle doufali, že to bude možný. To samý dovolená u moře a cestování obecně.
Po stopadesáté páté navštívíme pražskou zoo.
Koupím si hromadu knih v kamenném knihkupectví, protože výběr v eshopech se nemůže vyrovnat tomu, když se procházíte mezi nacpanými regály, listujete knihami a tajně čucháte vůni novoty z jejich stránek.
Půjdu do městské knihovny.
Já to ještě pár týdnů nebo i měsíců vydržím, co mi taky zbejvá. Ale pokud to bude trvat moc dlouho, tak už mi opravdu hrábne. Činnosti, který jsem tu vyjmenovala, totiž nejsou nutný k přežití, ale jsou rozhodně nutný proto, abych se cítila normálně, normálně dobře. Do tý doby se budu snažit i nadále dodržovat všechna opatření, tak, jako věřím, že to dělá většina lidí, i když už to všechny štve, a těšit se, že snad brzo budou naše životy zase jako dřív.
A na co se těšíte vy?