“Ničeho nelituj,” zní taková ta otřepaná fráze, kterou vám statečnější a úspěšnější lidi říkají, aby vás namotivovali, protože c’est la vie, carpe diem, co bylo, bylo a netřeba se nimrat v minulosti, jenže já jsem ten typ člověka, který někdy lituje i toho, že si dal k obědu místo pečených brambor rejži, prostě, já něčeho lituju celkem často. Někdy dokonce lituju i sama sebe. 

   Lituju, že jsem nikdy nejela na Erasmus, protože jsem se bála, že to nezvládnu, protože mám slabou angličtinu. Obava, že něco nezvládnu, tak nějak celkově rámuje můj život a moje rozhodování. Lituju, že jsem se na vejšce víc nesnažila a místo toho, abych pořádně studovala, četla odborný knihy a zahraniční zdroje, jsem chodila na brigádu do multikina, kde jsem prodávala popcorn a colu. 

   Lituju, že jsem měla pocit, že u vysokoškolskýho studia musím už už rychle pracovat, abych se dostala do toho opravdového života a mohla si kupovat rtěnky a levný víno, místo toho, abych se snažila a třeba si zkusila udělat doktorát. Akademický prostředí mě přitom extrémně baví a dneska bych šla studovat s největší radostí. Pozdě. Nejcennější komodita – čas – už je vyčerpaná.

   Lituju, že jsem si ve třiadvaceti nekoupila za tehdy ještě rozumný peníze garsonku jako Petra, protože teď bych měla byt s pěknou hodnotou, ale určitě je fér si přiznat, že můj tehdejší plat by rozhodně nestačil ani na hypotéku té garsonky, takže to, že jsem si ji nekoupila, mě pořád štve, ale ne tolik, protože objektivně vím, že jsem ani neměla možnost. 

    Pár dní před Vánocemi jsem vezla moje holky od babičky, poslouchaly jsme hrůzomix dětských písní a Mariánka prohlásila, “Mami, já bych hrozně chtěla, abys byla zpěvačka.” Mariánka zpívá pořád, naštěstí zpívá pěkně a dokonce i pozná, když někdo zpívá falešně (“Hele, mami, babička stará ale zpívá tak nějak divně, tak jako… mimo tu melodii!”)
“No, já jsem dříve byla zpěvačka, víš. Ještě když jsem vás neměla.”
“Mami, ale já myslela opravdová zpěvačka, víš. Ne že si zpíváš doma, ale že máš takovej ten stojací mikrofon a u něj zpíváš a poslouchají tě lidi!”
“Přesně taková zpěvačka jsem byla, Mari. Měla jsem kapelu, Zbyška a Kubu, Zbyša hrál na Kytaru a Kuba na klávesy a skládali jsme písničky, hráli jsme třeba v nějaký hospodě nebo v klubu, přišli na nás lidi, hlavně teda kamarádi, a měli jsme koncert. Bylo to skvělý,” vysvětlila jsem a docela si užívala ten pohled na nedůvěřivou tvář mé starší dcery ve zpětném zrcátku.
“Tak mi nějakou vaši písničku pusť.”

   Zastavila jsem na benzince a vydolovala z hlubin YouTube jednu z našich skladeb, takovou, která mi přišla relativně nezávadná pro dětské uši, a pustila ji pěkně nahlas, aby se rozezněla autem. Mladší dcera začala nadšeně vykřikovat, že to zpívá máma, starší si náš velkej song poslechla až do konce a pak suše poručila: “Ještě jednou.”

   Pustila jsem to ještě pětkrát a pak jsem si mohla vyslechnout hodnocení.

“Mami, to je skvělý! A když jsi tuhle písničku zpívala, to už jsi měla našeho tátu?”
“Nó, to ještě ne. Toho jsem potkala až pak.”
“Aha. Tak o kom to teda je? Kdo je ten chlap, co s tebou jede v autě, v tý písničce?”
“Asi Zbyšek,” dodala jsem nejistě.
“To se mi teda nezdá, že by to byl ňákej kamarád, mně se spíš zdá, že je to o někom jiným,” začala se v tom Mariana šťourat, takže jsem byla fakt ráda, že jsem jí nepustila Tetovaný záda, protože na takovou spoustu otázek jsem nebyla připravená. 

   Cestou domů jsme ten Mini Cooper poslechli ještě třikrát, a když si Mari zpívala refrén, šly mi z toho slzy do očí, byla jsem dojatá, že jsem kdysi dokázala něco, kvůli čemu pro svoje děti budu snad ještě pár let pořádně hustá máma.

“A proč už s nima nezpíváš, mami?” Pokračovala Mari ve výslechu.
“Protože když ses mi narodila, tak už jsem neměla čas chodit na zkoušky a na koncerty. Ty jsi doma plakala a neměla jsi ráda, když večer odcházím. A teď už jsem zase začala trochu chodit do práce, a z volnýho času, který mám s váma, s tebou a s Gábinkou, si taky nechci ubírat.”
“Hm, to já bych taky nechtěla, abys chodila večer pryč. Dyť už chodíš na jógu, to ti stačí,” a mně to zatím vážně stačí, ale v tu chvíli jsem opět litovala. Že jsem byla zpěvačka folkový kapely, a už nejsem. Že jsem si boostovala sebevědomí na koncertech a dokázala zrýmovat i něco víc, než pes-les. A že nás to fakt bavilo, i když nám bylo jasný, že na Glastonbury to nedotáhneme. Nedotáhli jsme to ani na Rock for People, ale co už. Na druhou stranu ale nelituju okolností, kvůli nimž to tak je, protože někdy musíte vyměnit něco, co milujete, za něco, co milujete ještě víc, ale to už dávno vím. 

   Koncem roku jsem taky smazala tenhle blog, celé Divoké deníky. Měla jsem si obnovit roční platbu domény a správcovství, ale dle motivačních příruček, že všeho starého a nefunkčního by se měl člověk před příchodem nového roku zbavit, aby mu to neubíralo sílu na fungující věci a bla bla bla, jsem se rozhodla, že blog už nepotřebuju, protože jsem na něj něco přidala naposledy před rokem a stejně už na to nemám čas a vesměs ani nemám co sdělit. Začala jsem toho litovat asi po týdnu a uprosila jsem Štěpána, kterej mi blog spravuje, ať mi ho resuscituje a ujistila jsem se, že já mám problém se zbavit i těch starých a nefunkčních věcí.

Na další příspěvek se tak můžete těšit přibližně za rok. Až budu zase litovat, že už skoro vůbec nepíšu.