Chodím se starší dcerou na dermatologii. U Mariánky se objevilo vitiligo, a tak pravidelně dojíždíme na jednu pěknou kliniku, kde jí pomáhají projevy zmírnit. Léčba spočívá v osvětlování míst, v nichž z kůže mizí pigment, a v doufání, že se místa postupně dopigmentují, což vám ale nikdo neslíbí, protože tahle choroba se zatím nijak spolehlivě léčit nedá. Takzvaná fototerapie se musí provádět alespoň dvakrát týdně po dobu tří měsíců, a tak máme na nějaký čas o odpolední zábavu postaráno, já po školce naložím do auta obě dcery a vyrážíme na Bulovku, kde terapie probíhají.
Mariánku vitiligo nijak netrápí, tedy zatím. Sama říká, že dokud ji flíčky nesvědí ani nebolí, tak to není žádná nemoc, a že klidně bude flekatá jako dalmatin, a já jí to nevymlouvám, protože v jejím případě se jedná pouze o estetickou záležitost a nerada bych, aby si myslela, že jí pár bílých míst ubírá na kráse, ale jak to bude, až bude dospívat a začne víc přemýšlet o svém vzhledu a standardech krásy, to zatím můžeme jenom hádat. Proto cítíme povinnost udělat pro zlepšení, co je v našich silách, neboť i to je úkolem nás, rodičů.
Dorazily jsme společně s dcerami na jedno z prvních ošetření, usadila jsem je na volná místa do čekárny a šla na recepci nahlásit, že už jsme zde a připravené k výkonu. Periferním viděním jsem zaregistrovala, že dcery jsou zaujaté nabídkou barevných letáků, které ležely v čekárně na stolku, a byla jsem ráda, že se na chvíli zabaví a nezačnou hned vymýšlet, jak by ostatním pacientům znepříjemnily čekání, nicméně tento pocit mě opustil, jakmile jsem se vrátila ke stolku.
“Mami, v tomhle letáku jsou nechutný pindíci, podívej! To jsem ještě neviděla, to pindík může vypadat i takhle?” Ptala se starší dcera šeptem, který vůbec jako šepot nezněl, jak si dovede představit každý, kdo má předškolní dítě.
“Pindíky, pindíky,” doplnila mladší dcera důrazně.
Vytrhla jsem Marianě leták z ruky a po zběžném nahlédnutí jsem seznala, že ani já jsem něco takového ještě nikdy neviděla, díky Bohu, a pokud by záleželo na mě, klidně by u toho i mohlo zůstat. Byl to totiž informační leták České akademie dermatovenerologie s informacemi o genitálních bradavicích. S několika velmi detailními fotkami.
“Ježiši, holky, to je ale strašně ošklivý, na to se nekoukejte.”
“Ale tady to leželo na stole, na to se každej může podívat a mě to zajímá!” Sápala se po letáku starší dcera. V panice jsem leták vzala a schovala ho do kabelky, jenže na stolku jich zbývala ještě slušná hromádka, a tak se Mariana ihned chopila dalšího a chtěla pokračovat tam, kde skončila, protože nestihla dobře prozkoumat obrázek napadeného ženského genitálu, který mne bude strašit ve snech ještě dva měsíce.
“Říkala jsem ti, ať to necháš bejt. Na tyhle věci se koukat nebudeš.”
“Ale já se na ně chci koukat. Já to chci vidět.”
Návštěvníci dermatologie, kteří nás nemohli přeslechnout, po očku sledovali, co já na to, i když se snažili budit dojem, že ve svých mobilech něco zajímavého čtou.
“Nebudete se na to koukat, protože jste malý holčičky, a k dětem by se takový obrázky dostat neměly. Na těch fotkách jsou ošklivý nemoci, takhle normální pindík nevypadá, a já nechci, aby sis myslela, že tohle je normální,“ vysvětlovala jsem a doufala, že postupuji výchovně správně a neberu dcerám právo na důležité informace.
Gábina v tu chvíli spustila hysterický záchvat, že jí leták nechci dát, protože jsou jí tři a hysterické záchvaty má několikrát denně. Vysvobodila mě paní doktorka, která nás zavolala na ošetření o pár minut dříve, takže jsem dále nemusela celé čekárně vysvětlovat tuto okrajovou kapitolu sexuální výchovy, na kterou jsem doufala, že v rámci rodičovství narazím asi tak o osm až deset let později.
Když jsem šla po ošetření pro naše bundy, Mariana se rádoby nenápadně prosmýkla ke stolku v naději, že ukořistí další z inkriminovaných letáků, ale byla jsem na to připravená a v čekárně jsme zbytečně neotálely.
“Já stejně vím, že ho máš v kabelce,” začala v autě. “Tak proč ty si ho můžeš prohlížet a my ne?”
“Já si ho nebudu prohlížet. Já jsem si ho prostě vzala… no abyste se na něj nekoukaly vy,” vysoukala jsem ze sebe poněkud kostrbaté vysvětlení. „A vůbec nechápu, proč to v tý čekárně mají, když tam chodí tolik zvědavejch dětí.“
“Budeš to ukazovat tátovi, viď?”
“Tátu by to určitě nezajímalo.”
“To teda zajímalo. My mu to ukážeme.”
“Dobře, můžeme mu to doma ukázat. Ale dám mu ten papír sama a vy už si ho prohlížet nebudete.”
Měli jsme štěstí, že Martin měl zrovna home office, a tak mohly holky jednat ihned.
“Tati, my jsme ti něco přivezly,” lákala ho starší s nadšením.
“Jo? A je to něco dobrýho?” Zajímalo manžela.
“To zrovna ne,” podala jsem Martinovi letáček, nyní už lehce pomuchlaný z kabelky. “Kvůli tomuhle jsme se v čekárně s holakama pohádaly, nechtěla jsem jim dovolit, aby si to prohlížely. No jen se podívej, jak je to nechutný.”
“Ty kráso, tak to jsem ještě neviděl,” listoval si zaujatě, zatímco mu Mariana skákala po noze a doufala, že ještě něco zahlédne.
“Tak to by stačilo,” ukončila jsem zábavu. “Já ten letáček teď schovám a zítra ho vyhodím, aby už vás to nelákalo.”
Schovala jsem si ho zpátky do kabelky. Zítra po školce ho ukážu holkám, co s nima kamarádím, protože maj děti ve stejný třídě jako já. Protože něco takovýho určitě ještě neviděly.