Do nového roku si lidé dávají různá předsevzetí, protože doufají, že teď to bude lepší, že zhubnou, zbohatnou a začnou trávit víc času se svými rodinami a přáteli. I já mám v prosinci většinou pocit, že novej rok začnu od znova a s čistým štítem, jenže třetina ledna je pryč a zatím se to moc nepovedlo.
Vzpomínám na novoroční dopoledne, kdy mě vzbudilo bušení na okno, venku stála na mokrém sněhu Sisina v uválených šatech a dorvaných punčocháčích a poté, co jsem ji pustila dovnitř, se mi zbědovaně svalila na gauč. Silvestrovský večer jsme trávily spolu, jenže ona pak odešla spát ke komusi, koho za denního světla neshledala jako natolik dobrou volbu, a tak se ráno odplížila ke mně.
Společně jsme posnídaly okoralé chlebíčky z předchozího dne a bilancovaly jsme uplynulý rok. Zase jsme ani jedna nedostala tučňáka, který by vydržel (kdysi jsme shlédly kouzelnou vánoční reklamu, kde chlapeček svému plyšovému tučňákovi koupil partnerku). Na podzim se k nám přidal Felix, můj kytarista-spoluhráč, čímž se trochu zvedla naše kulturní úroveň. Moje kamarádká Amálka se zasnoubila, moje kamarádka Lotka se stihla vdát, jet na báječnou svatební cestu po Státech a otěhotnět. Moje kamarádka Luisa se stihla rozejít, moje kamarádka Kofila se dokonce i rozvedla, Sisina si jede stejnou bídu, jako já. Začala jsem pár věcí, který už jsem chtěla začít dávno. Zjistila jsem, že někteří kamarádi nejsou tak docela kamarádi, a že někteří jiní naopak stojí za víc, než bych kdy čekala. Méně jsem pila a více spala, což ovšem od zjevení Felixe zas až tak neplatí. Málo jsem se vídala s našima. A taky jsem odmítla nejhezčího chlapa, kterej mě kdy chtěl, a za to mě Pánbůh určitě potrestá.
Příhoda s Indiánem nakonec nebyla jednorázovým dobrodružstvím. Sám inicioval další a další schůzky, jenže v takovém tempu a intenzitě, že jsem se zalekla. Přitom ani nedokážu říct, co mi na něm vlastně vadí. Předtím jsem volala k nebesům: “Pane Bože, pošli mi chlapa, pěknýho, vysokýho, namakanýho, chytrýho a vtipnýho chlapa, kterej mě bude mít rád”, a teď se pokradmu rozhlížím, abych ho náhodou nepotkala v obchoďáku, a nesměle kňourám, “Veliký Bože, mohl bys to, prosím, zkusit ještě jednou?” Zajímalo by mě, proč tahle objednávka nefunguje i v jiných věcech, já už si třeba léta toužebně přeju barák na pláži v jižní Itálii a furt nic, no a podle toho, jak jsem vymetla s Indiánem, to asi ani hned tak nebude.
Prvního jsem si slíbila, že leden bude detoxikační měsíc, jenže zatím se mi povedlo nedotknout se alkoholu jen tři dny z dvanácti. Sklenička vína sem a malý pivo tam a už to je, to jsou holt nástrahy země, kde je pití alkoholu společenskou nutností. Taky jsem v sobotu u Sisiny stihla novoroční depku nad tím, kam můj život směřuje, a navrhla jsem, že bysme měly jet aspoň na tři tejdny někam fakt daleko, třeba na Bahamy, a úplně vypnout a mentálně se vyčistit. Sisina suše poznamenala, že nemáme ani na lístky do kina, protože lednová výplata ještě nepřišla a z prosincový už nám nic nezbylo, a že stejně nikdy neušetříme ani korunu, a proto sedíme u ní doma a posloucháme youtube.
Nechci si dávat do nového roku nesplnitelná předsevzetí. Ale letos už si určitě najdu toho tučňáka a budu se k němu chovat hezky, ne, že si budu vymejšlet, co se mi na něm nezdá a že mě omezuje v rozletu (v jakým rozletu, proboha? sedět doma na gauči a poslouchat depresivní písně fakt žádnej rozlet není). Taky si myslím, že bych mohla zvládnout chovat se finančně zodpovědněji.
Sisina včera našla levný letenky do Říma, a tak jsme si je koupily. Na ten prodlouženej víkend padnou poslední peníze z mého nouzového fondu “Kdyby se rozbila lednička nebo mě chtěl fotbalový reprezentant Michal Kadlec pozvat na večeři do luxusní restaurace a já si musela koupit nový šaty”. Sisině na letenky půjčila máma. Doufám, že jestli se mi v lednu ta lednička fakt rozbije, bude mít ještě Sisinina máma z čeho půjčovat.