Vyberte stránku

Mám nového nápadníka. Není sice moc chytrý, zato je velice hezký. Zahořel ke mně na začátku léta během našeho koncertu v Kostelci, kam jsme přijeli zahrát s velkou slávou jakožto pražská kapela. Guma si mě po koncertě odchytil u baru, kde jsme s Felixem oslavovali povedené vystoupení, a začal mi nepokrytě lichotit.

“Hele, Guma, vypadni, jo? Nech nás bejt.” Byl k němu Felix k mému překvapení značně nepřátelský.

“Co je? Já se chci jenom seznámit se zpěvačkou, moc dobrý jste byli!”

“Guma, vůbec to nezkoušej, znám jejího kluka, ten ti urve hlavu.”

Bylo to ještě v době mého krátkého vztahu s Tetovaným, a reakce Tetovanýho na Gumovu smělost by opravdu mohla být taková, jako Felix popisoval, takže jsem Felixova slova Gumovi potvrdila a ten se raději vzdálil.

“Felixi? To mu říkáte Guma, protože je voják?” Zeptala jsem se se zájmem a sledovala jsem vzdalující se široká záda a krátký mužný sestřih.

“Ne, tak mu říkáme, protože je úplně blbej,” vyvedl mě Felix z omylu.

“A odkud ho znáš?”

“Chodil se mnou na základku.”

“Aha, no vypadá trochu starší, než ty.”

“Taky že jo, byl o pár tříd nade mnou a navíc v sedmičce propad.”

Poznala jsem, jak moc jsem už odtržena od domovského města, když se tu vyskytují muži, jako je Guma, o kterých vůbec nic nevím, přestože jsou v mém věku a alespoň vizuálně spadají do oblasti mého zájmu. Takových mužů se na našem koncertě navíc vyskytovalo poměrně slušné množství, celkově se jednalo o povedenou akci, a když jsem viděla ten potenciál, slíbila jsem si, že zimní myslivecký a hasičský ples letos rozhodně nevynechám.

Ještě tu noc si Guma někde obstaral moje telefonní číslo a následující dny mi začal zuřivě vypisovat. Moc jsem mu neodpovídala, protože jsem měla na paměti, jak velmi Tetovanej žárlí, a přišlo mi zbytečný rozdmýchávat napětí. Gumu moje netečnost v nejmenším neodradila a dál vedl monology prostřednictvím zpráv na whatsapp. Znovu jsme se viděli v hospodě asi po čtrnácti dnech, kdy jsem opět navštívila domov, tenkrát jsem se dozvěděla, že Guma je fotbalista 3. ligy, což sice není kdovíco, já jsem ovšem prostá žena a tak u mě díky tomuto faktu trochu stoupnul. No a na konci léta se Guma dokonce objevil v Praze na jedné naší akci.

Měla jsem zlomené srdce, takže jsem byla psychicky oslabená. Takový dávce zbožňování se fakt těžko odolává, ten kluk byl prakticky neodraditelnej. Navíc tam nebyl Felix, aby na mě dával pozor. A po třetí dvojce červeného jsem přes ty velký záda a ramena zapomněla, jaký je Guma pako, a slíbila jsem mu, že půjdeme na randíčko. Druhý den mě napadlo, že bych si před tím randíčkem možná mohla o Gumovi něco zjistit, a zahájila jsem korespondenci. Guma neodpovídal příliš bystře, ale shovívavě jsem si řekla, že ne každý jsme mistrem slova, a domluvili jsme si večeři.

Myslím si o sobě, že jsem celkem společenská, a to, že většina mých randíček nekončí naprostou tragédií, je dáno hlavně tím, že bych dokázala vést konverzaci i se sušičkou na prádlo. A všechny své schopnosti jsem bohužel musela zapojit i na té večeři. Skutečný vrchol ovšem nastal, když jsem se Gumy zeptala, kam míní svůj profesní život dále směřovat. Věděla jsem, že kromě fotbalu občas prodává lihoviny v obchodě své mámy, což mi vzhledem k tomu, že je mu sedmadvacet, nepřipadalo zrovna oslnivé.

“A co bys chtěl třeba dělat dál? Co by tě bavilo?”

“Tak hlavně něco, aby to bylo napínavý a každý den jiný.”

“Myslíš jako třeba v armádě? Nebo u hasičů?” Byla v tom skrytá naděje, že v podobném zaměstnání bych si ho aspoň měla za co vážit.

“To ani ne. Mně by třeba bavilo dělat modela. Nebo hrát ve filmech,” sejmul mě Guma. A nedělal si srandu. V ústech už se mi formovala otázka, jestli by třeba taky nechtěl bejt kosmonautem, a měla jsem co dělat, abych se nad svými těstovinami nezačala chechtat nahlas, protože jsem si představila, že by mi zůstala na krku osekaná verze Joeyho Tribbianiho, a zbytek večera jsem konverzačně odkroutila jen díky tomu, že jsem v poslední době viděla pár komiksových filmů a měla jsem tak s Gumou jedno společné téma.

Když jsem dorazila domů, zařekla jsem se, že tohle už nikdy, Guma byl ale z naší schůzky nadšen, což mě vedlo k úvahám, jak asi vypadají jeho běžná randíčka, když mým pohledem to byla celkem katastrofa. Korespondenci jsem tedy opět značně omezila a návrhy na další setkání jsem odmítala s originálními výmluvami na nedostatek času.

Nedávno jsem v Palladiu potkal spolužačku ze střední. V rámci trapného small talk se ptala, co je u mě novýho. Že prej slyšela, že jsem se dala dohromady s Gumou, který mě v době mé nepřítomnosti v Kostelci prezentuje jako svou přítelkyni. Snažila jsem se jí to vymluvit, ale myslím, že mi to moc nevěřila. Modlím se, aby se ty zvěsti nedostali k mé rodině.
Jo, takhle pálí Guma!

Guma se toho nebojí.

A mohli bysme jet třeba na výlet do Paříže…