Vyberte stránku

Felix a jeho dívka Janis si přibližně jednou do týdne zabouchnou klíče v bytě. Moc tomu nerozumím. Já když jdu s košem nebo kamkoliv jinam, klíče si beru s sebou. Bydlím sama a nejbližší náhradní klíče jsou sto kilometrů daleko u rodičů, což ve mně trochu posiluje zodpovědnost. Felix a Janis ovšem mají jeden druhého, oba se většinou pohybují po Praze, a tak spoléhají na to, že záchrana je vždy za rohem.

Velký kumšt se Felixovi podařil teprve před pár dny. Janis byla ve městě, on doma, zhruba za půl hodiny se měli sejít v centru v kavárně. Byl právě jeden z prvních hezkých dnů, a tak ještě než vyrazil za Janis, vyšel si Felix, oděn jen v trenkách, županu a domácích pantoflích, do vnitrobloku na cigáro. Jejich jinak velmi inteligentní zlatý retrívr Iggy viděl, že se páníček chystá ven, a aby mu nic neuteklo, hned se rval do dveří a jak do nich strčil, dveře se zabouchly a uvěznily Felixe s Iggym venku a naopak Felixovo oblečení, důstojnost a mobilní telefon uvnitř.

Felix řekl psovi, že je debil, v klidu dokouřil a čekal. Předpokládal, že Janis mu určitě zavolá, pokud se nedostaví na místo setkání, a když na její telefonáty nebude reagovat, dojde jí, že se něco děje a přijde ho vysvobodit. Zapálil si další cigaretu, seděl a kouřil a přes zeď slyšel, jak mu v bytě co tři minuty zvoní telefon. Janis ale nepřicházela. Začala mu být zima, jarní sluníčko ještě nemělo kdovíjakou sílu a holé nohy v pantoflích mu začínaly modrat. V zájmu zachování zdraví tedy spolkl svou hrdost a vydal se v trenkách, pantoflích a se psem v zádech do ulic prosit o pomoc.

Po pár pokusech se nad ním jeden mladý muž slitoval a nechal ho zavolat si ze svého telefonu, a musím říct, že měl Felix veliké štěstí, že ho muž nepovažoval za obyčejného somráka, který mu uteče i s telefonem, i když vzhledem k pantoflím na Felixových nohou asi dobrodinec spoléhal na to, že by Felix daleko nedoběhl. Nejlepší na tom všem bylo, že Janis po několika neúspěšných telefonických pokusech skutečně dorazila domů právě ve chvíli, kdy její chlapec sháněl někoho, od koho by si mohl zavolat, takže ji přivítal prázdný byt, ona si logicky myslela, že se Felix někde peleší, a spustila hysterický pláč. Teprve v tomto stavu se jí Felix z cizího čísla konečně dovolal. Muselo to pak být radostné setkání.

Ve středu mě Felix vylákal na víno, abychom probrali a pěkně si utřídili všechny novinky kolem naší hudební tvorby, což bylo určitě namístě, vzhledem k tomu, že mi nový bubeník připadá minimálně problematický, protože nám tvrdí, že je jediný skutečný umělec z nás všech, do společné konverzace sdílí motivační citáty a výroky Paula Coelha a navíc se mi po naší první zkoušce zdál v noci sen, že mě vyhodil z kapely.

Setkali jsme se v baru Počátek. Na pódiu zrovna trápil sebe a všechny hosty jeden nám známý amatérský interpret, který předvedl výkon na hranici nemožného – hrál a zpíval ještě hůř, než minule, a to minule jsme ho pokřtili na Jódlujícího Sarumana. Celkem úspěšně jsme jeho snažení ignorovali a věnovali se vínu a hovoru, sem tam náš val nevšímavosti ale prorazila nečekaná pecka, například nejhorší cover verze písně Miss you od Blink 182, která kdy byla na světe zahrána. S Felixem jsme se shodli, že i kdyby tu píseň hrál na kytaru můj táta se čtyřmi promile pod kůží a Felixův táta do toho zpíval, bylo by to určitě lepší, a to můj táta na nic nehraje a Felixův táta neumí anglicky.

Určitě bysme zajímavou tezi rozvíjeli dál, jenže Felixovi zavolala Janis. Vrátila se od kamarádky, před spaním ještě chtěla vyvenčit Iggyho a zabouchla si klíče. Nyní stála ve vnitrobloku v pyžamu se psem a prosila Felixe, ať ji jde vysvobodit.

I přes to, že jsem nyní k lásce dost skeptická, musím uznat, že některé páry se k sobě opravdu výjimečně hodí.