Povím vám příběh o kytarovém aparátu jménem Murder Two, který je esencí rokenrolového života. Nejprve bych ale měla vysvětlit historii o něco slavnějšího aparátu Murder One, na jehož počest dostal Murder Two své jméno.
Brácha má kamaráda, který zbožňuje starší ženy. Starší minimálně o deset, patnáct let. Ostatní kluci z party jeho zálibu nesdílejí a někdy si z ní dokonce dělají legraci, z čehož si ale dotyčný mladík nic nedělá a tváří se jako člen tajného konspiračního společenství, který ví, co ostatní ne. Brácha se jednou snažil zjistit, co kamaráda na starších ženách tak přitahuje.
„Řekni mi, Lukáši, co ty na těch maminách vidíš? Co si s nima povídáš? Povislý prsa, vrásky, tvoje starosti jim musej připadat jako úplný kraviny, tak proč si nenajdeš normální holku?“
„Podívej se, Primusi“, obrátil se Lukáš na bratra. „Máš rád kapelu Tři sestry?“
„No jasně, ty jsou fajn.“
„Jo, to jsou. A taky máš svoji holku, že jo… je mladá, hezká, dobrý kozy, pěkná prdel, jasný, máš ji rád. No a když s ní spíš, tak je to jako koncert Tří sester. Je to dobrý, ale můžeš to vidět furt dokola v každym vesnickym kulturáku. Kdežto ty starší ženský, ty maminy, ty už na nic nečekaj, ty ti ukážou takový věci! To je nářez, jak když jdeš na koncert Motörhead. Šel bys radši na koncert Tří sester, nebo na Motörhead?“
Odstupme teď od tématu kvalit zralých žen. Kdo zná Motörhead, tomu vysvětlení postačí. Kdo zná Motörhead, ten ví, že jejich frontman byl Lemmy Kilmister. Fanoušci vědí, že Lemmyho obrovský aparát nesl respekt vyvolávající a trefné jméno Murder One.
Lemmy byl jedním z dlouhé plejády charismatickcýh umělců, kteří se zasloužili o to, že se Felix rozhodl stát se muzikantem. Příběh probíhal podle tradičního scénáře, v patnácti letech si pořídil z úspor první bazarovou elektrickou kytaru a s přáteli založil kapelu, společně s další místní začínající kapelou nevalné úrovně si pak pronajali zkušebnu. V koutě úzké, temné a plesnivinou páchnoucí nudle, pod nánosem prachu, hromadou prázdných lahví od vína a opadaných proložek na vajíčka Felix objevil maličké kytarové kombo, ke kterému se nikdo nehlásil. Přivlastnil si ho tedy a v návalu humoru a na počest svého vzoru nalepil na přední stranu aparátečku cedulku s nápisem Murder Two.
Zabiják číslo dvě putoval s Felixem všemi jeho dílčími neúspěchy, než šňůru po sedmi letech muzicírování přerušilo setkání se mnou. Nezdary jsme společně proměnili v nesmělé úspěchy a po půl roce společného hraní se nám podařilo dostat se na line-up Žižkovské noci. V mizerném čase v zaplivané hospodě, byli jsme ale nesmírně šťastni.
Pořadatelé nás instruovali, abychom si donesli vlastní aparát. To byla čára přes rozpočet, protože zatím jsme vystupovali buď úplně akusticky, nebo nám vybavení půjčili, takže nás situace nenutila si potřebné věci zakoupit. Vystačili jsme si s kytarou a mikrofonem. Felix ale nenechal mé obavy vygradovat a ujistil mě, že na Žižkovskou noc vezme svůj kytarový aparát Murder Two, přes který můžeme hrát oba.
Když zvukař v hospodě viděl, přes co míníme koncert odehrát, slitoval se nad námi a zařízení k zapůjčení nám domluvil u kapely, která hrála po nás. Díky tomu jsme koncert zvládli a po jeho úspěšném skončení si nás rozebrali přátelé, kteří se na nás přišli podívat, a společně jsme si šli užít Žižkovskou noc. Na mě čekaly Luisa a Sisina. Vydrápaly jsme se na kopec do Café Vítkov, kde byla v plánu klidná indie folková produkce. Felix mi do opatrování svěřil Murdera Two, protože bydlím na Žižkově a domů to mám z Vítkova kousek, a protože měl v plánu se v přilehlých pajzlech šeredně zřídit, tudíž mě považoval za zodpovědnějšího strážce. Nesla jsem si Murdera za popruh jako kabelku a v Café Vítkov jsem ho položila pod židli našeho stolku.
Na akci se nám nesmírně líbilo. Hudba byla příjemná, na otevřené terase jsme s holkama sledovaly panoráma noční Prahy, víno tam stálo třicet korun a dort byl za padesát. Po první kapele a druhé dvojce bylo rozhodnuto, že dál už nepůjdeme, ale že strávíme večer na místě.
Dopadlo to, jak muselo. Sisina nás opustila poměrně brzy, ale my jsme s Luisou vytrvaly do samotného závěru. Strašně jsme se opily a každá jsme se zamilovala do jiného člena jiné kapely. Platonicky, samozřejmě. Probíraly jsme hluboká životní a filosofická témata a na každý dosažený závěr jsme si připily. Vykouřily jsme krabičku cigaret, ačkoliv jsme nekuřačky. Po skončení produkce jsme si, zmoženy, musely zavolat taxíka, který pro nás přijel až k vítkovskému památníku a odvezl nás přes těch pár ulic ke mně domů.
Po probuzení jsme kromě toho, že nás velice bolí hlava, shledaly i to, že jsme někde zapomněly Murdera Two. Ani jedna jsme nebyla schopna říct, jestli s námi Murder nastupoval do taxíku, zkoušely jsme tedy volat na ústřednu taxislužby i do Café Vítkov, náš malý přítel se ale nikde nenašel.
Sdělila jsem špatnou zprávu Felixovi, navzdory mým obavám ji přijal s klidem a pronesl něco ve smyslu, že Murder si prostě šel svou cestou. A tak jsme na Murdera pomalu zapomněli. Až do letošního jara.
Felix se procházel s Iggym po Letné, když zaslechl kytary. Vydal se po zvuku a došel k buskující skupince na lavičkách. Jeden z kytaristů hrál na starou Jolanu, kterou měl zapojenou – jaké bylo Felixovo překvapení – do Murdera Two. Felix v úžasu přihlížel a přemýšlel, jestli má muzikanta oslovit, pak ale usoudil, že po roce už na Murdera nemá žádné právo a vydal se pomalu domů.
Murder Two je legenda, putující od muzikanta k muzikantovi. Murder Two v sobě nese magii rokenrolu. Za pár let ho neznámý začínající bluesman najde v pustinách Nového Mexika…