Vyberte stránku

Třicátý první srpen bude posledním dnem v mém současném zaměstnání. Už nějakou dobu jsem měla pocit, že bych mohla zkusit něco nového. Že se pro mě práce, na začátku tak milovaná, stala po třech letech rutinou, a i když to nerada přiznávám i sama sobě, že už jsem do ní posledního půl roku nedávala tolik, kolik bych mohla. Protože to, co jsem dávala, tak nějak stačilo. A právě v období, kdy jsem si začala více uvědomovat svoje vlastní pohodlnění, přišla pracovní nabídka tak lákavá, že i když jsem si vzala čas na rozmyšlenou, někde v sobě jsem věděla, že ji neodmítnu. Pracovní nabídka, kterou jsem si už dříve vysnila jako další kariérní krok.

Těším se, že od září budu mít před sebou novej projekt, novou výzvu, které budu muset věnovat úsilí a hodně energie, pokud budu chtít, aby všechno šlapalo. Aby to šlapalo líp, než dosud, abych ukázala, že moje angažování nebyla chyba, a oplatila lidem, kteří mě s nabídkou oslovili, jejich důvěru a naděje do mne vložené. Poslední srpnové dny ale přes všechno těšení prožívám v lehké melancholii. Intenzivně si uvědomuju, jak moc jsem svoji práci (bezvýhradně v těch prvních dvou a půl letech) milovala a jak moc mi budou chybět někteří moji spolupracovníci, které už mnohem víc pokládám za přátele.

Ronovi a Mácovi jsem o svém rozhodnutí odejít řekla na jednom z našich výjezdů. Náčelník mi popřál hodně štěstí a bylo na něm vidět, že ho můj odchod mrzí, že mi ho ale zároveň upřímně přeje. Cipísek se to dozvěděl nad společným jídlem a nakonec už zbývala jenom Princezna. Chtěla jsem, aby se to dozvěděla ode mě, abysme byly samy a já jí to mohla v klidu vysvětlit, protože mi bylo jasné, že můj odchod bude považovat za osobní zradu. Jedno pondělí po poradě jsem jí tedy řekla, že bych s ní chtěla zajít na oběd.

Sedly jsme si ke stolku na terasu našeho oblíbeného obědového podniku. Začala jsem bez větších průtahů hned po objednání.

„Víš, Princezno, já ti chci něco říct.“

„Co se děje, co se stalo?“ Nahodila vyděšený výraz.

„Neboj, není to nic hroznýho. Před pár dny jsem dostala dobrou pracovní nabídku a…“ Nestihla jsem ani dokončit. Princezně vyletěly obě ruce k obličeji.

„Ty odejdeš!“

A začala brečet. Nebylo to žádný posmrkávání jen aby se neřeklo, ale kvalitní hlasitý pláč se slzami a náběhem na hysterii. Strašně jsem se lekla a v první chvíli jsem se začala smát, pak mi ale došlo, že to Princeznu fakt vzalo, protože se mě ani nestihla zeptat, kam že to vlastně odcházím. Přikryla jsem její slzami smáčené dlaně svými.

„No tak, to jsem nechtěla, to bude dobrý.“

V tu chvíli přišla k našemu stolu servírka s pitím a rozpačitě se na nás koukala. Princezna hlasitě štkala a smrkala do ubrousku. Otáčeli se po nás všichni lidi na terase. Přemýšlela jsem, jestli si spíš myslí, že jsem Princezně právě sdělila, že mi zbývá rok života, nebo že se s ní rozcházím a šla jsem to vyřešit srabácky mezi lidi. Panebože.

Na tý terase v červnu jsem se její reakci smála. Jenže teď, jen pár dní do odchodu, už takovej hrdina nejsem. Je mi smutno z toho, že už v nový práci asi nepotkám kamarádku, která se mnou bude do noci vytírat pěticentimetrovou vrstvu vody v celém bytě poté, co mě sousedi vytopí. Nebo dva borce, co mi přijdou po tý spoušti vymalovat a ještě mi pomůžou sehnat všechno potřebné. Že už s Ronem nebudeme v autě poslouchat Vypsanou fixu, probírat nový výstavy a zajíždět si během služebek na napůl utajované výlety na Ještěd, na důlní haldy za Ostravou, na kamencové jezero u Chomutova a do nejrůznějších vyhipsteřených kaváren. Že už nebudu poslouchat o Mácově nových ženských objektech zájmu a smát se jeho rychlým vzplanutím, že už nebude po prokalený noci spát na spolujezdci, zatímco já s hrůzou v očích a křečovitým držením volantu řídím a snažím se nás nezabít. Že nebudu s Cipískem hejtovat mizerné jídlo na služebkách a vyhledávat nejkvalitnější možnosti občerstvení v cizích městech. Že už spolu v Jablonci autem nezapadneme do závěje, protože nás neprozřetelná navigace pošle na v lednu zcela neprůjezdnou cestu. Že už jen hodně těžko narazím na tak hodnýho a lidsky čistýho šéfa.  

Ráda bych věřila, že zrovna my se budeme vídat i dál, že to, co jsme měli společný, nějakým způsobem přetrvá. Ale stihla se za pár let vůbec vytvořit vztahová hloubka, která by nás udržela pohromadě? A kolik vydrželo přátelství ze střední? Kolik z vejšky? Dá se to spočítat na prstech. Všichni máme stěží čas vídat se s rodinou, vzácné večery, kdy nejsme úplně semletí pracovními povinnostmi a nemíříme rovnou do postele, si šetříme pro okruh nejbližších.   

A tak se snažím si ty poslední dny udělat hezký. Chodíme s Princeznou na kafíčka a s klukama na obědy, minulej tejden jsme šli dokonce s Ronem pracovat do bistra Proti Proudu, kde jsme si dali každej dvě snídaně.

Ron a Máca si taky našli novou práci, skupina se rozpadá. Pořád ale doufám, že aspoň občas si to společný kafe nebo oběd zase dáme. Nebo dvě snídaně, když budou elementálové nakloněni. Ať se vám daří, přátelé. Budete mi chybět.