Pokud váš vztah přežije návštěvu Ikey, je velký potenciál, že obstojí i v dalších náročných zkouškách, jako je malování, stěhování, dovolená na horách a podobně. Já a Winston jsme tuto páry oblíbenou volnočasovou aktivitu společně poprvé absolvovali koncem října.
Můj milý byl z blížícího se nákupu traumatizovaný od rána. Předem sýčkoval, že dneska tam bude lidí až po střechu, protože v sobotu byl velký státní svátek a “ti magoři, co tráví celý víkendy nakupováním, už budou úplně nadržený, aby mohli jet zase rabovat.” Snažila jsem se, aby pro něj byl výlet co nejméně bolestivý, proto jsem ho ráno nakrmila vydatnou snídaní na sladko, zboží, které jsme hodlali zakoupit (jídelní židle) jsem vybrala už doma s tím, že si jen zkusíme, jestli se na nich pohodlně sedí, a slibovala jsem mu dlouhou zastávku u masových koulí a marinovaných lososů.
“Prosím tě, jaký lidi. Všichni budou ještě na chalupách, celá návštěva nám zabere maximálně hodinu a půl, dáme si dobrej oběd, naložíme židle a jedem.”
Jen parkovací místo jsme hledali dvacet minut. Winston mlčky objížděl narvané parkoviště.
“Jestli nenajdu místo v příští uličce, jedeme domů.”
“Ne, nejedeme, protože jinak se sem nemáme kdy dostat, a já už ty židle prostě chci.” Byla jsem nekompromisní a po další desetiminutovce popojíždění na první rychlostní stupeň jsme místo konečně našli, sice půl kilometru od vchodu, ale co už.
V obchodním domě to vypadalo přesně tak, jak napovídala situace na parkovišti.
“No paráda, tak jsme tady! Lidí jako sraček, jsem to řikal. A dívej na ně! Všichni tady vypadaj jako kreténi!”
“Wine, nech toho. Nemůžeš lidi soudit podle toho, jak jsou oblečení.”
“A proč ne? Ty to tak děláš furt!” Neříkala jsem nic, zčásti proto, že jsem se nechtěla dohadovat hned u vstupu, zčásti proto, že měl Winston pravdu a kolem nás se nacházel nesourodý dav převážně špatně oblečených lidí s mizernými účesy.
“Tak kde máš ty židle?” Šel Win k věci.
“Nejdřív musíme projít oddělením obývacích pokojů a koupelen do oddělení kuchyní. Aspoň se budeme inspirovat.”
“Zatím mě to tady inspiruje leda k násilí. Takže kvůli dvěma židlím musíme v neděli odpoledne projít celej obchoďák. Já mám taky lepší věci na práci.”
Věděla jsem, že kdybych dodala, že těmi lepšími věcmi Winston myslí spaní na gauči a sjíždění youtube videí o vesmíru, rozhodně by ho to k lepší náladě nemotivovalo, takže jsem pro jednou neříkala nic. Postupovali jsme mezi regály souvislou frontou lidí rychlostí metr za tři minuty. Odbočit nebylo kam, lidi byli všude. Kolem nás se dohadovaly páry všech věků a rozměrů. Na zemi se válely kopající řvoucí děti, muži vlekli žluté tašky Ikea a docházelo jim, že společné bydlení se ženou vlastně nebyl až tak dobrý nápad.
“Dívej, to je hezký!” Chtěla jsem ve Winstonovi vzbudit nadšení a ukazovala mu praktický odkládací stolek.
“Jo, moc pěkná židle!”
“To se tady nesmim na nic ani podívat?”
“No když budeme čumět na všechno, tak už tady zůstaneme navždy! Podivej, co toho maj!”
“Tady ty křesla jsou ale naprosto super, v těch by se tak krásně četlo…”
“Kam bys ho dala?”
“Kam asi? Do bytu.”
“To ale do ňákýho jinýho! Ten náš má třicet metrů, se tam nevejdu ani já!”
Do této oblasti jsem nechtěla zabrušovat, protože jsem cítila, že se blíží oblíbená Winstonova písnička “Ten byt, co máme od tvých rodičů a neplatíme za něj skoro nic, je pro nás dva moc malý, měli bychom se přestěhovat do něčeho většího a předraženého, kde bysme cizím nenažrancům každý měsíc strkali dvacet tisíc za nájem”, a tohle já vůbec, ale vůbec nechtěla poslouchat, ale Winston už byl správně rozjetý a pokračoval:
“Hele, proč my si vlastně nekupujeme nábytek v hračkářství? Do toho bytu by to bylo akorát a ještě bysme ušetřili!”
“Nech toho, seš jak flašinet. A tady jsou židle, dívej, tyhle dva typy zkusíme a můžeme jet.”
Vybrali jsme židle, které lahodily našemu oku a na kterých se dokonce i dobře sedělo.
“Výborně, tak kde je můžeme naložit?”
“Teď ještě musíme projít zbytkem horního patra a sjet do dolního patra, kde je sklad a pokladny.” Winston nic neříkal.
“A víš co? Ještě, než půjdeme do skladu, dáme si oběd, jídlo je tady skvělý.” Došli jsme k jídelně, kde se právě nakumuloval veškerý pražský Babylon, fronty vedly až k jezdícím schodům do skladu a hodnota hluku byla těsně bod bodem, na němž se tříští sklo.
“Tak to ne, na to nemám, tu frontu stát nebudu. A beztak jsou ty masový koule z koní, já to četl v Reflexu.” Jako kdyby mě tím snad mohl odradit.
“Prosím tě, postav se sem. Utíká to strašně rychle, a oba víme, že ti bude líp, když se najíš. Mají tu i předkrmy s lososem a taky krevety, ty máš rád. Tak si dej kompletní menu.”
A tak se také stalo. Já i Winston jsme si nandali štědré porce včetně předkrmu, salátu a v mém případě i vařené kukuřice, takové, kterou se krmí dobytek, aby rychle přibíral na váze. Dvacet masových koulí (koně nekoně) udělalo Winstonovi dobře po těle a zbytek návštěvy proběhl v relativním klidu. Vyjížděli jsme s nákupem z chrámu konzumu a viděli jsme, jak se druhým směrem valí kolony aut.
“Chacha, lůzři, teprve tam jedou a my už to máme za sebou. Ježiši, já si musim zakouřit, to bylo hrozný.”
Winston otevřel okýnko, zapnul autorádio, s požitkem nasával z cigarety a za jízdy volným stylem vyfukoval obláčky dýmu. V tu chvíli jsem si uvědomila, jak strašně moc připomíná mýho tátu.