Vyberte stránku

Domluvili jsme se s Winstonem, že letos pojedeme na dovolenou do Chorvatska. Vyhradili jsme si na to čtrnáct dní volna – tolik dní v kuse jsem neměla prázdniny šest let, od tý doby, co chodím do práce. Před cestou jsme si koupili bedekr od Lonely Planet, papírovou automapu, ohavný modrý boty do vody proti mořským ježkům, potřeby na šnorchlování (malé, ale rychlé ploutve). Pak jsem bez větších příprav zarezervovala útulný byt přes Airbnb. Den před odjezdem jsem zjistila, že Win nevyměnil peníze, ačkoliv jsme se na tom domluvili.

“Super, no! Co tam budem bez peněz dělat?”
“Vyberu to u prvního bankomatu v Záhřebu, je to výhodnější a pohodlnější, jo?”
“Takže u sebe nebudeme mít ani kunu? Co když budu potřebovat jít na benzínce na záchod? To budu mít smůlu?”
“Ježiši, mám tady čtyři eura, to ti bude stačit na osm čůrání, to snad zvládneš!”
“Já nechápu, proč jsi ty peníze nemohl vyměnit. To takhle nejde, že jedeme bez hotovosti. Co když tam hned na bankomat nenarazíme, nebo co když nebude fungovat?”
“Ježišmarjá, tak nemám jít radši někam nakoupit zlatý cihly, abysme pro jistotu měli s sebou? Co když po dobu naší dovolený zkolabuje globální měnový systém a budeme se muset vrátit ke zlaté rezervě?”

Peníze jsme teda neměli. Win mě dále upozornil, že kupovat si jídlo po cestě by bylo neekonomické, tak jsem ještě upekla bábovku, ráno nechala uvařit šest vajíček, nakoupila v Žabce čerstvé suroviny a připravila obložené bagety, zeleninu, sušenky a pár dalších drobností na zakousnutí. Ráno jsme nanosili zavazadla do auta – zarazilo mě, že toho je tolik, když jsem se ještě snažila balit úsporně, ale oktávka combi je naštěstí velká a pojmula náš náklad s přehledem.

Cesta nám zpočátku krásně ubíhala. Oběd jsme rozbalili na odpočívadle u benzínky v Mikulově. Vytáhla jsem plastové piksly s bagetami, oloupali jsme vajíčka. S lehkým zahambením jsem si vzpomněla, jak jsem si kdysi říkala, že takhle teda nikdy cestovat nebudu, že si přece nebudu tahat z domu upocený rohlíky a chleby s řízkem, když se normálně můžu najíst v nějaké restauraci po cestě, nicméně můj účet hlásal “Namaž chleby” a i Winovo úsporné srdce nad připravenou sváčou plesalo. Jediné, za co jsme po cestě utratili, bylo jedno kafe pro každého, protože vařit turka do termosky už mi připadalo přehnané. V dobré náladě jsme dojeli až do Slovinska. Chtěli jsme ušetřit za místní dálniční známku (sedm stovek za přibližně šedesátikilometrovou část cesty, zlodějna), takže jsme na google maps zvolili trasu přes neplacené úseky. No a protože blbě naviguju, bylo z toho mrzení. Přišlo mi, že to paní v navigaci hlásí jinak, než jak ukazuje mapa, tak jsem trochu zaimprovizovala a už to bylo. Zase jsme ale viděli panenskou Slovinskou krajinu, kde přes cestu běhaly srnky.

Bylo něco před osmou hodinou večerní, když jsme se konečně dostali do našeho pronajatého ubytování v Záhřebu. Přivítala nás asi šedesátiletá dáma a uvedla nás dovnitř a já si tak mohla v praxi ověřit, že Airbnb nabídka v Chorvatsku je poněkud rozdílná od té v Německu a Rakousku. Tak zaprvé – s bytama přes Airbnb je to jako s Tinderem – žádnej nevypadá jako na fotce. Slovo “útulný” se dá volně přeložit jako “zastaralý”, “skromný” jako “malý”, ale to je v pohodě, já si nepředstavuju, že budu přes Airbnb bydlet jako v luxusím hotelu. Doteď jsme navíc měli na byty fakt štěstí, a proto jsem tak nějak automaticky předpokládala, že když někdo nabízí “celý byt”, bude to mít standardy aspoň jako moje žižkovská garsonka, ale paní majitelka nás uvedla do jedné místnosti, jejíž podlahová plocha byla skoro celé zaplněná dvoulůžkem (a to si teda rozhodně nepředstavujte nějakou king-size bed), a poté nám ještě hrdě ukázala přidruženou koupelnu. Omluvila se, že umyvadlo nefunguje. A když jsem se hrnula do třetích a posledních dveří bytu v domnění, že je tam kuchyň, paní mě zastavila, že ne, že tam bydlí ona, a že kdybychom cokoliv potřebovali, je tu pro nás.

Fajn. Takže bydlíme v jedný místnosti, kde floor is lava, protože je zcela zaplněná našimi taškami. Zuby si čistíme pod sprchou a za papundeklem bydlí bába, takže si to nebudeme moct ani rozdávat. Lednička neexistuje, ještě, že jsme ty vajíčka snědli už po cestě. Skoro jsem se těšila, až odjedeme na Plitvická jezera, kde nás čeká nízkonákladový autokemp.

Záhřeb je naštěstí krásný město, jak jsem zjistila o den později. Všude jsou venkovní kavárničky přímo na ulici. Pokud sem někdy pojedete, měli byste zkusit hipsterský podnik Cogito Coffee Shop, kde dostanete luxusní kafe jak v Berlíně a poctivý croissanty plný másla. Nacpala jsem si do kabelky nějaký propagační materiály a Win mě nařkl, že se chovám jak straka, a jestli bych si nechtěla vzít i ty hrnky. No byly pěkný, ale do tašky už by se mi nevešly. V ulicích centra sídlí stylové butiky, kdežto kýčovité suvenýrové obchody plné ruským matrjošek tu nenajdete. Centrum je malé, úpravné a plné starobylých budov a klikatých uliček, restaurace jsou na každém rohu a nabízejí jídlo za rozumné ceny. Nezanedbatelným bonusem pro člověka s močových měchýřem o velikosti dvou vlašských ořechů je skutečnost, že tu všude mají čisté záchody zadarmo, a čistý záchody, to mám rád, tak jako Daniel Landa.

Když jsme měli město prochozené dvakrát tam a zpátky, zašli jsme do Muzea zlomených srdcí. Výstava objela celý svět, než se usídlila v Záhřebu. Shromažďuje upomínky na skončené vztahy. Lidé muzeu posílají předměty a s nimi se pojící příběhy, které jim zbyly po bývalé lásce. Někdy je to úsměvný, někdy nostalgický a smutný a někdy je to fakt síla. Win nechápal, proč musíme jít na takový  depresivní místo, tak jsem mu vysvětlila, že je to proto, aby viděl, jak hrozný to je, když se lidi rozejdou.

V obchodu Take Me Home, kde prodávají krásné suvenýry od chorvatských designérů, jsem pořídila dva hrnečky, ze kterých budeme pít s Winem kafe v novém bytě v Praze. Nadšeně jsem mu je ukazovala.

“No krásný jsou. Za pár let se můžou dostat do toho muzea.”

Tak na to zapomeň.

Další část dovolené strávíme v krásném apartmánu u křišťálového moře na ostrově Vis. Sice už to asi nebude tak vtipné, ale myslím, že si to po bábě za papundeklem zasloužíme.

Poznámka na závěr: Zapomněla jsem si vzít na dovolenou pastelky, proto jsem si ilustrační obrázek k článku protentokrát vypůjčila od Museum of Broken Relationship v Záhřebu.