Vyberte stránku

Pokud uzavřete sňatek po roce a půl známosti, což, přiznejme si, není nikterak dlouhá doba, může se stát, že o partnerovi nebudete vědět ještě úplně všechno. Neříkám, že člověk nutně všechno vědět musí (počet sexuálních partnerů a přesnou váhu například) a neříkám, že nevíte zásadní věci, předpokládám také, že u člověka, kterého si berete, znáte jeho zdravotní stav, majetkové poměry, víte, co mu chutná, co ho baví, jaké má číslo kreditky (tady jsem se trochu zasnila), ostatně to o zdraví a majetku stvrzujete i během svatebního slibu před oddávajícím, pokud se vdáváte/ženíte v běžném civilním obřadu. Přesto vám některé věci mohou uniknout. 

Pamatujete si, jak před pár měsíci zazněla v jeden čas synchronně v České televizi, Českém rozhlase, ale i z amplionů ve městech píseň Není nutno? Měla být povzbuzením pro lékaře, zdravotní sestry, personál nemocnic, hasiče, lékárníky, prostě pro všechny, kteří pomáhají ostatním, ale i pro lidi zavřené doma v celostátní karanténě. Moc se mi ten nápad líbil, protože Svěráka s Uhlířem mám ráda od dětství, miluju pohádku Tři veteráni, ze které písnička je, a Zdeněk Svěrák je v mých očích také jediným umělcem, který by si po Karlu Gottovi zasloužil mít státní pohřeb (no co, už je starej, tak o tom snad můžu přemýšlet), a tak jsem se těšila, jak si tu píseň ve stanovený čas taky zapnu a zazpívám s televizí. Jenže jelikož zrovna začínala karanténa a kdo mohl, měl nařízeno pracovat z domova, a Win mohl, byl s náma doma. A když na tuhle akci dopoledne na ČT24 upozorňovali, koukal na to s pozvednutým obočím a pak suše prohlásil, že to je sice pěkný, že nás chtěj povzbudit, když teď společně bojujeme proti koronaviru, ale kolik lidí se po tomhle přenosu zabije, to už nám nikdo neřekne. Ptala jsem se, jak to myslí, že se z toho někdo zabije, a on na to, že je přece hrozný, když teď všichni ti lidi, co nevědí, jestli kvůli koronakrizi budou mít vůbec práci a peníze, uslyšej, že nemít prachy a zažít krachy nevadí, a že by ho zajímalo, jestli by Svěrákovi bylo do zpěvu, kdyby mu kvůli koroňáku na tři měsíce zavřeli hospodu. A to v té době karanténa teprve začínala, a ještě jsme si neuměli tak živě představit, jak dlouhá doba izolace nás čeká a jaké bude “nemít žádné kamarády a zažít nudu – jó, to vadí”, a že ke konci si budeme zpívat že “peníze pominou, mládí pomine, sláva pomine, všechno pomine,” po vzoru toho zchudlého veterána kdovíjaké války s flašinetem z výše zmíněné pohádky. 

A aby to celé podtrhl, Win ještě dodal, že moc nemá rád Svěráka a Uhlíře. Prostě, cože? Kladla jsem doplňující otázky, protože se mi nezdálo, že by někdo neměl rád tyhle dva velikány české hudby, jenže podle Wina byla hodina zpěvu trapná, už když byl malej, protože na základce poslouchal Pink Floyd, a Barbora píše z tábora mu vůbec vtipná nepřijde, na táboře jednou byl a bylo to tam strašný, brečel a chtěl domů, ale rodiče ho tam nechali až do konce. 

Je vám teda jasný, že my jsme si tu píseň nepustili. Já bych si to prosadila, což o to, Win by to taky chvilku vydržel, ale Panenka si zrovna dávala šlofíčka, a to my si netroufáme hlasitě mluvit, natož zpívat, navíc ještě s televizí. O pár týdnů později se bohužel objevila smutná zpráva, že se Jaroslav Uhlíř ztratil, bylo po něm vyhlášeno pátrání a nakonec se našel trochu zmatený u kamaráda, protože si prý “potřeboval odpočinout od manželky”, nad čímž se Win podivil, a prý si asi tu svou výzvu pan Uhlíř nevzal k srdci a že kdyby si doma s manželkou víc zpívali, nemusel prchat ke kamarádovi a ta karanténa by s ním určitě takhle nezacloumala.

Včera jsme se dozvěděli, že od prvního září budeme zase nosit roušky. Já tvrdím, že další karanténa je na obzoru. Peníze pominou, mládí pomine, všechno pomine…