V pracovním týmu máme nového kolegu. Kája je fajn kluk, takovej mile potrhlej, přemýšlivej, myšlenkama občas ztracenej ve vlastním světě, ale je celkem příjemný si s ním povídat, protože má na spoustu věcí osvěžující názory.
Kájovi je dvacet a je nadšenej skejťák, co tahá svoje prkýnko všude s sebou. To pro případ, že by se snad mohlo najít plonkovejch deset minut a plácek, na kterým by ve ztrátovém čase piloval svoje umění.
Na Kájovi je jedna věc, která mě irituje. Má děsný modrý šusťáky neurčitého tvaru a objemu, a ty mají dole na nohavicích gumičku, která způsobí, že když je máte na sobě, vypadáte jako blízkovýchodní harémová tanečnice, a to i v případě, že jste kluk. No a v tomhle módním skvostu chodí Kája do práce.
Jasně, když v tom přišel poprvé, říkala jsem si “V pohodě, o nic nejde, jsme tu malá skupinka, tak je fuk, jestli jednou za čas přijde v šusťákách”. Jenže druhý, třetí i osmý den je měl opět, tak jsem se ho na ně zeptala, a Kája mi vysvětlil, že rovnou z práce chodí “skejtovat na Stáčko”, takže je to praktické a pohodlné. I to jsem pochopila, ale namítla jsem, že by do práce přece jen mohl chodit v něčem jiném.
Následující den přišel v teplákách. Ano, byly to pěkné tepláky značky Adidas, které perfektně ladily s jeho mikinou stejné značky, ale pořád to byly TE-PLÁ-KY. Jako naschvál se navíc tentýž den přihodilo, že jsem společně s Kájou musela vyrazit do terénu.
V našem zaměstnání se občas stane, že jednáme s okolním světem, a co se mě týče, mnohem radši bych s tím světem jednala s dobře oblečeným mužem po boku. Na to ale bylo pozdě, a jak jsem se dozvěděla, stavit se u kolegy doma, aby se ještě rychle převlékl, by bylo zcela zbytečné, protože Kája v šatníku ŽÁDNÉ DŽÍNY NEMÁ.
Měla jsem na sobě černé šaty s plisovanou sukní, červené punčocháče a lodičky. Kája měl objemné tepláky a ještě objemnější mikinu. V podpaží si nesl skejt. U lidí, se kterými jsme se pracovně setkali, jsme svým perfektním sladěním jistě vzbudili respekt.
Když bylo po setkání a my se od garáží vraceli do kanclu, byla jsem z Kájových tepláků dost rozmrzelá a rozjela jsem osvětový rozhovor s cílem jeho kultivace.
“Kájo, sakra, proč si nemůžeš koupit něco normálního na sebe? Já nevim, třeba pěkný tmavě modrý džíny, tričko do véčka nebo takovou tu kostkovanou košili s dlouhým rukávem…”
A už jsem si v živých barvách představovala, jak dobře v tom bude vypadat, protože Kája je vysoký a zdravě štíhlý, a vsadila bych se, že pod těma mikinama schovává i něco jako nástřel six packu, protože osm hodin skejtování denně se musí někde projevit. K tomu má rozježené černé vlasy jako Harry Potter, no prostě roztomilouš. Můj proud myšlenek, kde už defilovalo i dobře střižené sako a polobotky, vzápětí přerušila reakce objektu vylepšení.
“Jo, a k tomu bych si ještě mohl nechat narůst plnovous a na zápěstí si vytetovat kotvu.”
Teda že by to mohla bejt až taková paráda, to mě ani nenapadlo, a říkám si, jak je ten kluk tvárnej, a že z něj ještě něco udělám. A už vidim vedle tý kotvy i růže a vlaštovky, když se Kája začne smát jak debil a zařve na celej dvůr:
“Prosim tě, dyť bych vypadal, jako že jsem se právě vylodil!”, což mě rozhodí, protože na dvoře v rámci cigárpauzy postává hned několik podobně vystajlovaných městských “námořníků” a “dřevorubců”, ale Kája se toho nebojí a ještě to rozvádí.
Jestli jsem prej uplně prdlá, a tyhle kraviny ať na něj vůbec nezkouším, protože lidi, co to následujou, asi musej mít nějakou mentální poruchu. A že nechápe, co je na tom skvělýho, když ve výsledku vypadaj všichni ti frajeři stejně.
V duchu mu musím, byť nerada, přiznat, že špetička pravdy na tom možná je, ale stejně se nedám a namítám, že mně osobně lidi v pěkným oblečení mentálně narušený nepřijdou, a do kanclu dorazím s blblou náladou.
Nakonec se domluvíme na kompromisu. Kája si v práci nechá nějaký trochu normální kalhoty a triko, a když někam pojedeme, prostě se převlíkne. To mi připadá fér a pár dní na to nepřijde řeč.
Za týden vyjde v deníku Sport článek, že slovenští fotbaloví reprezentanti šli v teplákovkách na oběd k premiérovi. Kája mi mává novinama před obličejem a já už tuším, že tahle bitva je ztracená.