Minulé úterý přišel okamžik našeho prvního hudebního vystoupení. Na místo jsme s Felixem dorazili s dostatečným předstihem, takže jsme v baru seděli dobrou hodinu sami. Do devíti se lokál naplnil na celých dvanáct lidí včetně servírky a Felix mě ujišťoval, že vůbec nemusím být nervózní, protože to kdyžtak aspoň nebude taková ostuda.
Pro vystoupení jsme zvolil písně Jedna, Dva a Pět, protože je umíme nejlépe a protože o Dvojce Kofila se Sisinou prohlásily, že má “nejlepší refrén na světě”. Povzbuzeni tímto tvrzením jsem ji zařadili na druhé místo třísongového setu, kde měla naše pásmo vygradovat.
Felix nás u baru zapsal do pořadníku jako páté vystupující, takže jsme mohli řádně zkritizovat odvážlivce, kteří hráli před námi. Výkon jednoho jsme ohodnotili jako “naprosto děsný” (připomínal jódlujícího Sarumana), druhý “celkem ušel”, kdežto další dva byli jen “nic moc”. Ze stresu mě úplně bolelo bříško, ale dvě skleničky červenýho a Felixova namachrovaná suverenita to dost zachraňovaly, takže když jsme vylezli na pódium, klepala jsem se už jenom trochu.
Začali jsme Jedničkou. Melancholická píseň o konci vztahu, na kterou jsme sázeli, že vzbudí u obecenstva city, což bohužel moc nezafungovalo. Do baru se navíc zrovna začala trousit banda španělských studentů, čímž se sice kapacita naplnila téměř na sto procent, bylo tam ale hlučno, takže nás skoro nikdo neposlouchal. To mě rozčílilo, a tak jsem po skončení něžné Jedničky zařvala “Teď vám zahrajeme písničku s nejlepším refrénem na světě”, abych si zjednala pozornost, a Felix začal předehru Dvojky. Asi taky cítil potřebu to trochu rozpumpovat a poslal to tam ve slušném tempu. S hrůzou jsem na něj pohlédla, protože doma jsme si říkali, že Dvojku zahrajeme “Ne utahaně, ale ať to není žádná divočina”, jenže Felixovy prsty teď jezdily po hmatníku takovou rychlostí a razancí, až jsem se bála, že urve struny, nedalo se už nic dělat, holt jsem to musela odzpívat tak, ja hrál, a stalo se skvělá věc – lidi se přestali bavit a začali nás poslouchat. A když jsme najeli na “nejlepší refrén na světě”, Španělé a Španělky už tančili a tleskali do rytmu (dobře, všichni už měli tak tři promile, ale stejně). Závěr ozdobil ohlušující potlesk (tak ohlušující, jaký může vydat skupina zhruba čtyřiceti lidí) a celá Pětka už se vezla na vlně roztančeného baru.
Když jsme dohráli, vytleskalo si publikum ještě přídavek. Skromně jsem namítla, že musíme nechat prostor i ostatním vystupujícím, ale pak jsme teda přidali ještě rytmickou Šestku. Poté jsme si šli ukázněně sednout ke svému stolu.
Tleskal celej bar. Snažila jsem se udržet poker face, jako že pohoda, že tohle my zažíváme běžně, pohlédla jsem na Felixe, který se očividně snažil o to samé, ale oči mu blýskaly hysterickým nadšením.
“Ty vole, ty vole, tak to jsme zvládli, to jsme zvládli. Hele, jdu na vítězné kolečko.” A pak se nonšalantně zvedl a zamířil k baru pro další víno. Zůstala jsem u stolu sama, a říkala jsem si, že teď by teda mohl přijít nějakej chlap a pozvat mě na panáka, přišla ale jenom Maja. Prohodily jsme pár slov a pak se vrátil Felix, načež jsem se na vítězné kolečko odebrala zase já.
A věřte mi, ta dvacetimetrová cesta od stolu k baru byl jeden z nejlepších zážitků mýho života. Lidi mě zastavovali, plácali po ramenou a objednávali mi panáky. Roztančené španělské studentky se se mnou nadšeně vybavovaly a zvaly mě do Valencie. A já se musela tvářit skromně a pokorně, i když ta namachrovaná bestie v mém nitru řvala nadšením. Na baru se mě navíc ujal krásnej Američan, co vypadal jako Axl Rose, ale ne jako ten obtloustlej šašek, kterým je teď, ale jako Axl Rose z nástěnný malby ve Vagonu, kde je vyveden přímo vedle Kurta Cobaina (nevím, jak by se to klukům líbilo, tihle dva se v reálu moc nemuseli), a začal mě zásobovat pitím a lichotkami.
Večer se povedl, trochu jsem se picla a když jsem zpozorovala, že Felix s Majou už taky zmizeli, rozloučila jsem se s Axlem, natáhla na sebe svůj luxusní kabát s širokým kožešinovým límcem, který sice stál jako rodinný vůz a já kvůli jeho koupi pak tejden jedla jen suchý rohliky, ale zase v něm vypadám jako císařovna, a byla jsem napevno rozhodnutá, že pojedu domů nočkou, ovšem před barem mě oslovil cizí muž slovy “Madam, taxi domů?”
Oslovení mi polichotilo, taxikář zřejmě podle kabátu chybně odhadl mou finanční situaci a toužil ze mě vytěžit co nejvíc.
“Za kolik na Žižkov?” Prohodila jsem hlasem drsného vyjednavače.
“Za dvěstě pade.”
“Chachááá, tak to ani náhodou!” Kráčela jsem směrem k zastávce.
“Dvěstě!” Ozvalo se za mnou. Já nic.
“Stopade, za stopade vás tam odvezu!” Otočila jsem se.
“Bezva, beru!” Zasmála jsem se, jak jsem to pěkně usmlouvala, a vyrazila jsem za chlápkem.
Teprve teď jsem se více zaměřila na jeho vzhled. Vysoký byl jen průměrně, což ale vyvažoval značnou podsaditostí, širokým krkem a zády. Věk kolem pětadvaceti. Vlasy mašinkou odhadem na trojku, na sobě černou mikinu neurčitého tvaru a uválené
tepláky, taktéž v černé barvě. No dobře…
“Musím vás ale upozornit, madam, že nejsem registrovaný taxík, tak jestli vám to nevadí.” Nebyla jsem ve stavu, kdy by mi taková prkotina vadila.
“No a taky je to trochu starší vůz, ale nebojte, doma budete za chvilku.”
Došli jsme za roh k největšímu vraku, co jsem kdy viděla, taxikář mi otevřel dveře u sedadla spolujezdce. Sesunula jsem se na plesnivé čalounění a ucítila zatuchlinu, můj řidič se posadil za volant a jelo se. Je zajímavé, že až v tuto chvíli jsem začala uvažovat, že jedu domů černým taxíkem, nikdo z mých známých neví, kde jsem a kdy jsem opustila bar, a že mě ten člověk v teplákách úplně klidně může zabít a pohřbít do Vltavy i s tím autem, a to že by byla opravdu mrzká smrt.
Chlapík se ale vesele vybavoval (když pominu skuhrání, jak jsem ho oškubala a že mě veze téměř zadarmo), vysvětlil mi, že auto koupil od známého za dva a půl tisíce, že sice nemá spojku, ale to vůbec nevadí, jen že musíme vždycky na křižovatce vypnout motor a pak znovu nastartovat, jinak neodjedem. A pro jistotu taky některé křižovatky projížděl rovnou na oranžovou nebo červenou, vždyť o co jde, provoz není žádnej. Očekávala jsem okamžik, kdy budu muset vystoupit a auto tlačit, a myslím, že kdybych se pořádně podívala, zjistila bych, že taxík má pod podlahou u řidiče díru a pohybuje se ve stylu Flinstoneovejch. Domů jsem se nicméně dostala a byla jsem tak velkorysá, že jsem taxikáři nechala 170 Kč, tedy celou dvacku dyška.
Odpoledne mi volal Felix, že si užil “jednu z nejlepších nocí svýho života”, a taky ho zajímalo, jak jsem se dostala domů.
“Ale, mávla jsem si na taxi.”
“Nooo, tak to jo, pěkně jako hvězda, domů limuzínou. Ale je dobře, že už si zvykáš!”
Ježiši, jestli naše hudební kariéra znamená, že si budu muset zvyknout na tohle…