Vyberte stránku

Není podstatné, jak se to stalo, ale seznámila jsem se s černým prvoligovým fotbalistou a on mě teď strašně uhání.

Poslední dva měsíce se zvolna asocializuji (myslím, že se tomu stavu říká dospělost), Princezna si myslí, že jsem v depresi, a když se mě zeptá, co dělám večer, a já jí řeknu, že nic, tak hned vymýšlí program, přitom já v žádné depresi nejsem, jen chci bejt pěkně v klidu doma a dělat si tam svoje nic. Princezna si taky myslí, že bych si měla najít kluka, ale ne zase nějakýho army magora, jako byl Tetovanej, Pistolník nebo Jesse James. Uklidnila jsem ji, že z army magorů jsem vyléčená a že s nikým podobným už si nic nezačnu, protože je to psychicky vyčerpávající a protože jsem zrovna začala cvičit jógu a srážka s dalším týpkem by úplně odplavila můj pocit jógového klidu.

To, že jsem se tedy vůbec seznámila s někým novým a že to byl navíc fotbalista, tedy někdo značně vybočující z mého běžného záběru, považovala Princezna téměř za zázrak a vydatně mě povzbuzovala, abych šla s klukem na rande. Zajímala se, jestli by mojí rodině nevadilo, kdyby byl můj kluk z Afriky, já mám ale dojem, že po zkušenosti s Davidem a Tetovaným by byl černej fotbalista pro mou rodinu dost výhra.

Na rande se mi vůbec jít nechtělo, třeba proto, že fotbalista mluví pouze anglicky a já už jednou s cizincem randila. Nebylo to ideální, nemohla jsem před ním dělat humor ve stylu “To jsou panorámata, táto”, nebo “Který z nich je nejbohatší”, a taky jsem si na těch randíčkách občas připadala jako Standa Řezáč a moje taktika byla po vzoru tučňáků z Madagaskaru “usmívat se a mávat”, což jsem už nechtěla opakovat, kromě toho prostě nemám čas, protože po práci se věnuji psaní písní, spánku a dlouhým procházkám. Fotbalista ale zahrál na city, že je v Praze krátce a moc toho tady nezná, a jestli bych mu neukázala nějaká pěkná místa, tudíž mi ho bylo líto a v domnění, že udělám dobrý skutek, jsem si s ním domluvila sraz na čtvrtek v šest hodin na Hradčanské, protože je poblíž dobrá kavárna.

Už ve středu mi začalo být těžko a přemýšlela jsem nad vhodnými výmluvami, jen abych se ze setkání vykroutila, fotbalista mi to ale náramně usnadnil. Naprosto bez zábran totiž navrhl, že bych ve čtvrtek mohla přijít rovnou k němu domů, a že do města můžeme jít příště. Do zprávy přiložil i mapku. Strašně jsem se nasrala a napsala jsem mu, že to bych nemohla, za čímž se ve skutečnosti skrývalo “Jako vážně? Myslíš, že půjdu na první rande domů k úplně cizímu člověku, navíc ještě před tím, než mě bude zkoušet opít, co si to o sobě myslíš, se z tebe nezbláznim jen proto, že jsi hezkej, namakanej, vysokej, v dobrejch hadrech, s drahým autem, můžeš bejt rád, že jsem s tebou vůbec chtěla jít na kafe a udělala si na tebe čas ve svém nabitém režimu, ale na to teď zapomeň!” Kluk ještě chvíli naléhal, pak ale ustoupil a přijal setkání mezi lidmi.

Nastal čtvrtek a já fotbalistovi napsala, že večer nemůžu, protože mi do toho vlezla práce, což jsem si samozřejmě vymyslela. Ptal se, kdy se tedy uvidíme. Nikdy se neuvidíme, protože se neumíš chovat, a je jen tvoje chyba, že na tebe nevybalim “zkusit šůšn”. To jsem mu ale nenapsala. Nenapsala jsem mu už vůbec nic a myslím, že už mu ani nic nenapíšu.

Tím, že jsem rande zrušila, ze mě opadl stres. Cestou z práce jsem si na oslavu jara koupila velký kafe a bílý tenisky. Nastoupila jsem do tramvaje, v jedný ruce kafe, v druhý kabelku a tašku s botama, postavila jsem se nad přibližně čtyřicetiletou sedící paní, která zaujatě a s blaženým úsměvem hleděla přes uličku, podívala jsem se tedy daným směrem a v ten moment jsem pochopila, na protějším sedadle totiž seděl vysoký mladý voják ve služebním stejnokroji, s kabátem s frčkami přes široká ramena, vousy měl černé, vlasy vystříhané úplně na krátko a na hlavě frajersky na stranu posazenou LODIČKU. Málem jsem se počůrala, hlavou mi znělo Hello, I love you, won´t you tell me your name, napadlo mě, že takhle přesně musel vypadat dragoun, který omámil a zradil ubohou Viktorku Boženy Němcové, až se z toho chudák holka zbláznila, zpátky k oknu jsem se otočila jen s přemáháním. 

Cítila jsem, jak mi červenají tvářičky, byla jsem ale šikovná a rozumná a nepodnikla jsem žádný krok, abych se s vojákem seznámila. Ne, že bych si zrovna vzpomněla, že jsem si už nechtěla nic začínat s army magory. Ale chlap, kterej nepustí v tramvaji sednout holku s plnýma rukama, si nezaslouží šanci zlomit mi srdce.

Gut vetr tudej aneb Já na rande s cizincem.