Našla jsem si kluka. Tedy, abych byla přesná, našli mi ho moji přátelé. Oni sice tvrdí, že v tom nemají prsty, že Janis řekla Winstonu Smithovi, aby šel s náma do hospody jen proto, že ho asi půl roku neviděla, a že mě přemlouvala, ať určitě přijdu, jen proto, že nechtěla, abych byla v pátek večer doma a spala, jak je mým dobrým zvykem. Já jí to nemám za zlé. Jen nechápu, proč jí to trvalo tak dlouho, když toho kluka měla celou dobu pod frňákem.

Winston Smith je milý, hezký, velmi inteligentní, má dobrou práci a umí se chovat, takže se výrazně vymyká z mého běžného záběru. Také nemá, zaplaťpánbůh, ani kapelu, ani tetování, a pokud vím, není legálním ani nelegálním držitelem zbraně. Chodíme na strašně cool randíčka, už jsme byli v kině, ve Venuši ve Švehlovce, na zápase Viktorky Žižkov a dokonce se i hecnul a šel se mnou na Noc literatury, ačkoliv nečte, to mi však přiznal, až když jsme tam byli.

Před jedním randíčkem mě zastihl mámin telefonát, vyložila jsem jí tedy, že s ní nemůžu klasicky půl hodiny vykecávat, protože se pro mě za chvíli staví chlapec s motorkou a pojedeme ven. Máma se strašně vyděsila, že někam pojedu na motorce, takže jsem ji uklidnila, že rozhodně nepojedeme na stroji z Moto GP, a že je můj nový kluk z politického PR, ne z Hells Angels. Máma suše odpověděla, že je to docela divný, protože by ode mě čekala spíš tu variantu z pekla.

Motorka je super. Přepravovali jsme se na ní ze Žižkova do Nuslí a bylo to v podvečer jednoho z prvních krásných jarních dnů. Jeli jsme po nábřeží a nízký večerní slunce vydávalo měkký světlo, který se odráželo od Vltavy, já jsem se jenom usmívala, tiskla se k jeho zádům a říkala si, že tohle si fakt chci pamatovat.

Winston Smith má však jednu potenciálně rizikovou vlastnost. Je to sportovní nadšenec. Denně běhá sedm až deset kilometrů a zhruba jednou týdně si dá pořádné dvacetikilometrové kolečko, aby si jako pěkně zatrénoval. Má dokonce speciální hodinky s navigací, které mu do mobilní aplikace promítají, kolik toho naběhal a kudy běžel, každé ráno si na nich kontroluje, jak vysoký nebo nízký měl tep během spánku a z toho usuzuje, jestli je přetrénovaný nebo odpočatý. Já na tom nevidím nic špatného. Chápu, že někteří lidé mají rádi pohyb, že si udržují kondici, vyplavuje jim to do krve endorfiny a lépe pak zvládají každodenní pracovní a životní stres. Mně jsou sportovci dokonce velmi sympatičtí, tedy do chvíle, než začnou chtít, abych sportovala s nimi.

Začalo to nenápadně. S Cipískem jsme zrovna pracovní pauzičku trávili líným rozhovorem u kávy na zahrádce, když mi přišla zpráva, jestli ujdu padesát kilometrů. Co je to za otázku? To jako za tři dny? Můj milý se totiž rozhodl mě vzít na pochod Praha – Prčice. Že prý to bude skvělé, že mi vezme batoh, po cestě mi koupí jídlo a malinovku a že půjdeme jenom tu kratší trasu. Zeptala jsem se, jak dlouhá je ta kratší trasa, a prej právě těch padesát kilometrů. Základní má sedmdesát. Odmítla jsem. I když to přes jídlo zkoušel dobře, na padesátikilometrový pochod by mě nikdo nedostal ani za všechny klobásy světa.

O týden později navrhl, že bych s ním mohla chodit běhat. Snažila jsem se mu vysvětlit, že muži a ženy by neměli sportovat společně, protože když se to stane, žena jde na hranici svých sil, muž ji hecuje, jako to dělá s kamarády, a když jí to nejde, je hrubý až sprostý. Žena je nasraná, že je muž hrubý, a muž je frustrovaný, že se kvůli ní pořádně nezničí, protože na ni pořád musí čekat. Na konci se pohádají a žena jde domů s brekem a svalovou horečkou. Winston Smith mé argumenty pravděpodobně nevnímal a entusiasticky líčil, jak nám to utuží vztah. Pak prohlásil, že už se těší, jak si zaběháme společně. Pomyslela jsem si, že to se teda bude těšit ještě hodně dlouho.

Večer mě čekal klasický telefonát s mou mentorkou (rozuměj, s mou mámou). Chystají se s tátou na víkend do Beskyd a tak si koupili turistické hole, aby jim to do těch kopců lépe šlo. Hole šli vyzkoušet do polí za domem. Při cestě rovinatým terénem táta nasadil ostré tempo, mrskal hůlkami a ještě si stačil pískat ústřední melodii z Indiana Jonese. Máma už po čtvrt hodině zaostávala, z hůlek ji bolely ruce a píchalo v boku. Po půl hodině se chtěla vracet, ale táta jí to zakázal, seřval ji, že nezapichuje hůlky v tempu a že má nesprávný postoj. Pak nařídil pokračovat v cestě a řekl, že jestli se máma nebude víc snažit, přetáhne ji hůlkou. Ještě, že si koupili ty odlehčené z karbonu.

Na zpáteční cestě naprosto vyčerpaná mamka o hůlky dokonce několikrát zakopla, bezmocí jí tekly slzy a sportovní nářadí chtěla doma hodit do popelnice.  

„Panebože, to muselo bejt strašný. Nemůže bejt tak drsnej!“ Hrozila jsem se do telefonu a vrátil se mi fleshback z dětství, kterak s bráchou stojíme ve svahu, říkáme, že nás už strašně bolí nohy, a táta důrazně vysvětluje, že jestli nebudeme lyžovat, pomlátí nás hůlkama.

„No bylo! Ještě teď mě bolí celý tělo. A to si představ, že dneska se táta naschvál vrací z práce dřív, abychom mohli jít zase trénovat.“

„A to ty půjdeš taky?“

„Jasně, že půjdu. Přece ho nenechám chodit samotnýho! Taky musím něco vydržet!“

Máma s tátou žijí sedmadvacet let ve spokojeném manželství. Předpokládám tedy, že máma musí o lásce něco vědět. A bojím se, že si opravdu budu muset brzy koupit běžecké boty.

Běž, Forreste!